To teda jo,
působí impozantně!
Jen by mě zajímalo, zda ta šlapací kola jsou "jen" invencí novodobých stavitelů trebuchetu, či zda se takové trebuchty skutečně vyskytovaly ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Šlapací kolo patřilo k běžným středověkým mechanismům a bylo aplikováno tam, kde bylo třeba zvedat těžká břemena a to relativně rychle. Typickým příkladem je středověký jeřáb, jaký známe např. z Bible Václava IV. a jehož repliku můžeme dnes vidět na královském paláci hradu Točníka:

Dalším dochovaným exemplářem je kolo ve studniční věži hradu Karlštejna.

Použití takovýchto napínacích kol u trebuchetu vidíme např. v Bellifortis, kriegsbuchu Konráda Kyesera:

Bylo to řešení pro extrémně velké stroje s mnohatunovým závažím, které se takto daly napínat poměrně snadno a rychle. Jinak se používal klasický rumpál, kterým se otáčelo pomocí vratidel a nebo takováto kola s čepy, mezi které se vkládalo vratidlo v podobě dlouhého trámu.

Jak pomalu a obtížně to šlo můžeme vidět např. v tomto díle pořadu Štíty království českého, kde se na otáčení podílel i nedávno zesnulý profesor T. Durdík:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... -nedobyte/

_________________
Martin, střelec českobrodský

Jen pro info. Na Točníku už byl jeřáb rozmontovaný a zbyla tam jen část nosné konstrukce.
Nevím, zda tentýž, ale loni byl použit při opravě věže hradu Kost.

Vida, domníval jsem se, že ten jeřáb je trvalým exponátem hradu Točník a oni ho přemístili na Kost. Trošku mám z té výšky závrať, ale středověké zařízení i tam zjevně velice dobře funguje .

Pokud se týče účinnosti, tj. bořicího efektu, vahadlových praků, tak ta byla daná kinetickou energií střely a menší projektily střílené z větší vzdálenosti měly více destruktivní účinek, než velké projektily střílené z menší vzdálenosti. Účinnost se zvyšovala pokud prak střílel shora, neboť střely měly vyšší rychlost a snižovala se, jestliže střílel do kopce.
Při obvyklých proporcích praku bylo optimální, když závaží bylo asi 100-krát těžší, než střela.
Koho zajímá teorie kolem účinnosti trebuchetů, může se více dočíst zde: http://www.algobeautytreb.com/trebmath35.pdf

Trebuchet, který můžeme vidět ve Štítech království českého, stojí před hradem Runneburg v Duryňsku a střílí se z něj projektily o váze 55kg do vzdálenosti 320m. Závaží má 6t a mohlo by být zvýšeno až na 20t. Teoretický dostřel se střelou 100kg těžkou by pak byl 500-600m. Jenže není tam vhodná dostřelová plocha pro takovéto testování. Osobně se domnívám, že by také mohl nastat problém s celkovou pevností konstrukce praku. Přeci jen jde o stroj vyrobený ze dřeva a závažím je bedna naplněná kameny.

Většina prakových koulí, které jsem viděl na tuzemských hradech a v muzeích, má hmotnost cca 50-70 kg. Koule nalezené na Sionu mohou být tedy takovým standardem. V 15. stol., tj. v době nástupu obléhacího dělostřelectva možná prakům připadla určitá role, pro kterou byla optimální uvedená hmotnost střeliva. Trebuchet demoloval vršek pevnosti: střechy, cimbuří, podsebití, mohl také vrhat zápalné střely, soudky s fekáliemi apod. K provedení průlomu v hradbách pak byly určeny bombardy.

_________________
Martin, střelec českobrodský

V době husitských válek mohl útočník nasadit proti obležené pevnosti mechanické obléhací stroje, coby prostředek spíše archaický, dovedený k dokonalosti již v antice a pak dělostřelectvo, které naopak znamenalo velice pokrokové řešení. Jaké ale byly možnosti obránců a jaké byly jejich šance obléhání odolat?
Optimální bylo bránit pevnost dobře připravenou na obléhání, tzn. že její fortifikace byly udržované, dostatečně mohutné, byl dostatek zásob potravin i militarií, dostatek motivovaných obránců a v dohledné době existovala naděje na pomoc zvenčí. Pokud byly hradby zanedbané, příkopy zanesené, zásoby malé a posádka špatná, bylo moudřejší pevnost nebránit. Často však o obraně fortifikace rozhodovaly aktuální okolnosti nebo příkaz k obraně od majitele či jiného pravomocného orgánu (panovník, městská rada).
Uvedení pevnosti z mírového stavu do bojového obnášelo poměrně značné úsilí. Kromě shromažďování zásob a doplňování posádky se upravovalo předpolí tak, aby nic nepřekáželo v palbě a aby nějaký objekt nemohl nepřítel použít ku svému prospěchu. Někdy byla bourána i celá předměstí, dále stavby v příkopech a na parkánech, které v míru zpravidla sloužily k provozování řemesel. Zazdívaly se nadbytečné brány, hradby byly doplňovány o dřevěné obranné prvky, pro jejichž uchycení v nich bývaly příslušné otvory. Budovala se dodatečná podsebití (franc. "hourd", něm. "Hurde"), stříšky, arkýře, pavlače, můstky apod.


Dnes se to již těžko rekonstruuje, protože následných přestaveb bylo příliš a mnoho otvorů zaniklo, ale na základě některých dobových vyobrazení se dá předpokládat, že byly snahy umísťovat na vnější stranu hradby vodorovná břevna (někdy opatřená bodci), která měla zabránit zlezení zdi po žebříku:


Pokud nebyl před vnější branou vyhlouben příkop, např. z důvodu příliš tvrdé horniny, byla její odolnost vyřešena jiným způsobem. Filmaři se sice často uchylují k dobytí pevnosti proražením vrat brány beranidlem (viz např. Pán Prstenů), ale středověká realita byla jiná. Vrata buď kryla těžká zvedací mříž (hřeben), nebo byla přístupná po rampě s odstranitelnou mostovkou. Za vraty mohla být také hluboká šachta, tzv. vlčí jáma, v míru překrytá fošnami, a za ní druhá vrata se střílnami. Někdy se budovalo před branou až v době ohrožení lehčí opevnění (příkop, val, palisáda) a nebo se brána prostě zazdila. Před vraty se také mohla vybudovat konstrukce z trámů (zřejmě se zasunuly do připravených kapes), jako je vidět na tomto obrázku z Francie kol. 1430:


Na vyobrazení hradu Křivoklátu před požárem r. 1643 je vidět zabezpečení první brány předsunutou palisádou a tzv. "španělskými jezdci":



Španělský jezdec byla mobilní překážka tvořená kládou, do které byly osazeny zašpičatělé kůly. Zde je příklad z r. 1864, ale středověké provedení bylo obdobné:

_________________
Martin, střelec českobrodský

České, či přesněji středoevropské, pevnosti doby předhusitské měly svá specifika, kterými se lišily od západoevropských. Po stavební stránce byly méně vyvinuté, zvláště ve srovnání s francouzskými nebo anglickými fortifikacemi, ale zato více využívaly vhodného terénu a to se ukázalo v době nastupujících palných zbraní jako velice důležité. Dobré umístění v terénu se netýkalo všech pevností a některé gotické "zámky" doby Karlovy a Václavovy či živelně vznikající města (např. Kutná Hora) byly umístěny v poloze z hlediska obrany vysloveně nevýhodné.
Na rozdíl od městského opevnění neměla převážná většina předhusitských hradů vyvinutý flankovací systém (věže a bašty pro boční střelbu) a jejich opevnění bylo tzv. pasivní. Tento handicap býval však zpravidla vyvážen výhodnou polohou na ostrožně nebo na kopci. Cílem bylo, aby nepřítel nepřekonal hradbu kvůli její výšce a tloušťce či terénní nepřístupnosti. Obrana se prováděla výhradně z ochozů, protože ve zdech nebyly střílny. Ono je to sice trochu divné, ale až do husitských válek bychom střílen proražených ve zdech našich hradů a měst našli velice málo. Spodní partie budov bývaly vybaveny úzkými okénky a průduchy, které zvenčí střílny připomínají, ale zevnitř je vidět, že pro střelbu z kuše nebo luku nebyly přizpůsobeny. Typickou dlouhou lukostřeleckou střílnu neznám z Čech ani jednu. V západní Evropě (Francie, Španělsko, Anglie) byly zcela běžné, ale v Čechách se nevyskytují.


Snad je důvodem fakt, že středoevropský typ luku byl u nás vytlačován kuší již od počátku stavby kamenných fortifikací (??).

Pro střelbu z kuše byly vhodné otevřené či kryté ochozy s cimbuřím. Někdy se nacházejí střílny pro kuše i v zubech (stínkách) cimbuří. Ne každý otvor ve stínce ale byl střílnou. Průstřelnice musela umožnit zamíření a střelbu s určitým náměrem a odměrem a k tomu byly nutné špalety dovnitř nálevkovitě rozevřené. Některé takové "střílny" v cimbuří jsou s velkou pravděpodobností pozorovacími otvory, které sloužily obráncům pro sledování útočníků, aby pak pro výstřel použili mezeru mezi stínkami. Asi nejzachovalejší hradby s originálním cimbuřím má hrad Helfenburk u Úštěku. Tuto vnější zeď nechal po r. 1380 postavit arcibiskup Jan z Jenštejna. Ve stínkách jsou obdélné otvory, které ale střílnami pro kuše nejspíš nejsou. Cimbuří je totiž dosti silné (cca 90cm) a otvory nemají dovnitř rozevřené ostění. Takovou "střílnou" by nešlo mířit a taky by hrozilo, že se šipka odrazí od ostění. Cimbuří na Helfenburku při pohledu zevnitř:


Opravdové střílny pro kuše ve stínkách cimbuří vypadají takto:




Střílna pro kuši v silné zdi musela být opatřena výklenkem (nikou) pro střelce:


Tenčí zdivo ochozů nebo parkánových hradeb výklenek nevyžadovalo:


Aby se snížila pravděpodobnost zasažení obránce, mohl být otvor střílny pro kuši zmenšen, např. takto:


Kromě kuší běžné velikosti se používaly i velké hradební kuše:

Měly obvyklé lučiště z přírodního kompozitu (rohovinové destičky, zvířecí šlachy, klíh), obvyklou sochu i spouštěcí mechanismus, ale vše zvětšené. Ořech, tj. váleček držící napnutou tětivu, byl u největších exemplářů ze železa. Rovněž tak bylo železné boční kování, které má běžná kuše z rohoviny. Velká hradební kuše dochovaná v Erfurtu má délku sochy 254 cm a rozpětí lučiště 265 cm.

V dobových pramenech bychom našli i speciální lavice s integrovaným heverem pro napínání velkých kuší:


Konrád Kyeser ve svém Bellifortis nakreslil velký pákový napínák, který mohl sloužit pro hromadné napínání hradebních kuší. Z těch nemnoha dochovaných soupisů výbavy hradních zbrojnic se zdá, že kuší tam mívali více, než napínacích háků, pák a heverů. Zřejmě se zde uplatňovala "dělba práce" a po každém výstřelu si střelec došel kuši napnout k centrálnímu napínáku. S ním to šlo rychle a bez námahy:


Obecně se má za to, že když obléhací stroje dostatečně rozbily ochozy (cimbuří, podsebití), tak byl hrad bezbranný a nedal se bránit. Je to domněnka vycházející zřejmě z popisu dobytí Nového Hradu u Kunratic v lednu r. 1421.
"Item, že s Hradu Nového silnice, aby špíže do Prahy vezena byla, měla překážku, a protož předposledního dne měsíce prosince Pražané svůj lid jízdný, pěší, s vozy poslali a zpravili sou dobývati Nového hradu a ihned na vrch hory Hřeben blízko příkop hradu boudy a stany rozbili sou a ohradili se příkopy se všech stran, aby se mohli nepřátelům brániti a z pušek a ze tří prakův nesčíslné kameny metali sou, tak že všechny střechy kamením zeprali sou. A přiblíživše se na příkopy zdvihli sou prak, z něhoto všecky havíře s podsebitím zbili sou. ... A když to viděl rytíř Fulštejn, hejtman, že nemůže odolati, ujednal na den Obrácení sv. Pavla léta Páně 1421 s Pražany dohodu ..." (Vavřinec z Březové).

Jenže ono to bylo nejspíše trochu jinak. Spolu s ochozy byly rozbity i střechy a stropy hradních budov. Obránci byli vystaveni nepřízni počasí - v lednu. Někdo možná tento důvod nebere za dostatečný, ale stačí si představit, že v takovém počasí jako je nyní, přijdeme o střechu nad hlavou, prší na nás, sněží, mrzne a nejde ani pořádně zatopit, vlhne střelný prach, lučiště i tětivy kuší, nepřátelská palba neustává a všude dopadají střely nebo trosky budov. Podle mne pádný důvod k vydání hradu, zvláště když naděje na pomoc je nulová. Fulštejn kapituloval za svobodný odchod a byl by hloupý, kdyby této možnosti nevyužil. Kdyby měl kapitulovat bezpodmínečně a riskovat popravu nebo žalář, jistě by hrad bránil dále. Cílem Pražanů ale bylo zničit Zikmundův hrad v nepříjemné blízkosti města a nikoliv osobní msta na jeho posádce.

K těm rozstříleným hradebním ochozům. Cimbuří, hrázděné a dřevěné podsebití nemohlo odolat obléhací palbě a jejich poškození je zákonité. Kdyby se pevnosti vzdávaly hned po zničení ochozů, asi by se nikdo nenamáhal bořit vlastní silné zdivo. Jenže třeba mnohem později r. 1648 bránili Pražané novoměstské hradby, které švédská děla změnila v hromady sutin – a ubránili je.

Je taky faktem, že mnohé hradby neměly vůbec žádné ochozy a byly ukončeny jen strmou stříškou, aby je neničil déšť. Obrana spočívala na věžích (města Tachov, Nymburk aj.) či na sedlových vížkách (hrad Osek) nebo se s jejich aktivní obranou vůbec nepočítalo (např. část hradby předhradí na Choustníku). Pokud na takovou zeď útočníci vylezli, spatřili na druhé straně jenom hlubinu, ochoz prostě nebyl. Takováto hradba by se musela rozstřílet do základu nebo podkopat. Podrobnější pojednání viz zde: http://www.pruzkumypamatek.cz/pdf/1997-02-09.pdf

V době husitských válek bylo obléháno mnoho hradů, měst a tvrzí a je s podivem, že někdy se dlouho bránila pevnost slaběji opevněná a jiná lépe opevněná naopak byla dobyta. Velmi totiž záleželo na motivaci obránců. Motivace mohla být finanční (žold, uložené poklady), často taky šlo o obranu domova, náboženského nebo politického přesvědčení, ale největší motivací k hrdinné obraně byl strach. Strach z ukrutností páchaných dobyvateli na obráncích i jejich rodinách. Tento strach mohl vést k vydání pevnosti bez boje, ale také naopak k její urputné obraně do posledního dechu. Příkladů bychom našli mnoho.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Přednášející zpracoval nedávno na toto téma diplomku a autor této práce má přednášku v Mostě.

Nový termín přednášky

Takhle jsme o minulém víkendu opevnili výpadní branku v českobrodských hradbách. Nepřátelé si však nakonec beranidlo nepřivezli, což je škoda, protože jsme to dimenzovali na skutečné dobývání (např. kuláče v tarasu před branou měly průměr cca 25 cm). ... pár kolíků sice vylomili, ale zaplatili za to mnoha padlými a nakonec jsme nad nimi slavně zvítězili .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Pane kolego! Toto je naprostý nesmysl.
Na Karlštejně jsem byl dvakrát - první i druhý okruh a znám okolí celkem slušně. Slabě opevněný Karlštejn rozhodně není. Neumím si představit, že někdo na slabě opevněný hrad umístí korunovační klenoty a už vůbec si neumím představit, že se slabě opevněný hrad udrží měsíce takovému obléhání, jako je zde popsáno. Nemá to logiku. Naprosto žádnou. Takovou vyjímkou je pouze Sion - tam bylo obléhání jen na oko - dnes běžně příjmáno historiky a archeology a doposud nevyvráceno.

Pokud se pozorný člověk podívá na údajně špatně zvolené místo, tak zjistí, že jediný kopec, ze kterého lze na Karlštejn pořádně střílet a napáchat vážné škody je místo, které střílí přímo na hlavní věž - ta je ale pokud se dobře pamatuju silná až 12 metrů a zároveň kryje další ostatní stavby a prakticky neexistoval způsob, jak jí přestřelit.

Co stojí za povšimnutí je zásadní skutečnost, že na velmi dobře prozkoumaném Karlštejnu není známá žádná radikální přestavba.

To jasně nasvědčuje, že z obléhání vyšel tento "slabě opevněný" hrad slušně, zřejmě byl stále velmi dobře obranyschopný, ovšem ale s decimovanou posádkou...

Víc už nemám k tématu co dodat

_________________
Luštím známé i neznámé zločiny.
Věděním, intuicí, invencí a důvtipem musí být vybavený i podprůměrný historik nebo badatel.

Prosím, ověřte si skutečný význam slova "nesmysl". Děkuji .

Irituje vás tedy tato věta:
"Klidná doba Karlova a Václavova dala vzniknout mnoha stavbám z hlediska obrany nevýhodně umístěným nebo slabě opevněným. Např. Karlštejn a Libštejn jsou typickými příklady. "
Jednoznačně spojujete Karlštejn s výrazem "slabě opevněný", i když ve větě uvádím "nevýhodně umístěný nebo slabě opevněný". Abych to tedy upřesnil, tak Karlštejn hodnotím jako špatně umístěný a průměrně opevněný, zatímco Libštejn jako špatně umístěný i špatně opevněný. To je samozřejmě subjektivní názor a tedy diskutabilní.

Na Karlštejně jsem počátkem 90.-tých let strávil několik týdnů jako brigádník. Nemohu však říci, že by mi tento pobyt přinesl nějaké zásadní poznatky o fortifikaci hradu. Byl však dobrý v tom, že jsem měl přístup do celého hradu včetně míst, kam veřejnost nesmí.

Čelní zeď velké věže je silná asi 6 m a sloužila jako štít, který chránil hradní stavby proti střelbě z Kněží hory. Při obléhání hradu r. 1422 byly praky a děla umístěny na okolních návrších, která převyšují hradní kopec o 44 - 91 m, konkrétně na Kněží hoře, Haknovci, Plešivci, Javorce. Během obléhání trvajícího 171 dnů bylo do hradu vrženo 10 866 různých projektilů, z toho 9 022 kamenných koulí. Proti prostřílení dřevěných pater budov kamennými koulemi se na podlahu kladly otepi proutí proložené surovými hovězími kůžemi, které měly dopady koulí odpružit. V červenci 1422 byla otrávena (přesněji "zkažena") voda v potoce, který byl jediným skutečným vodním zdrojem hradu (ve studniční věži byla pouze cisterna napájená z potoka).

Okolí Karlštejna skýtalo neobvykle velký počet možných palpostů. Z tohoto hlediska bylo jeho umístění v krajině nevýhodné. Stavební provedení a hlavně umělecké vybavení císařovy rezidence bylo zcela výjimečné, umístění korunovačních klenotů pak řadilo tento hrad na přední místo v zemi. Opevnění tvořené hradbami bez věží zajišťovalo, vzhledem ke své výšce a strmým svahům kopce, dostatečnou bezpečnost proti přímému útoku. Pro vybavení hradu silnou a kvalitní vojenskou posádkou byl zřízen manský systém a problém nebyl ani s výbavou vojenským materiálem a dalšími zásobami.

Obléhání r. 1422 hrad Karlštejn vydržel hlavně díky vytrvalosti a houževnatosti posádky. Když však jeho fortifikační kvality porovnáme s jinými hrady, zvláště s těmi na nepřístupných kopcích (např. Bezděz) nebo s těmi nadstandardně opevněnými (např. Konopiště, Týřov, Zvíkov aj.), opravdu nemůžeme říci, že se jednalo o prvotřídní pevnost. Mnoho českých hradů bylo umístěno tak, že je nebylo možné ostřelovat z žádného místa v okolí a nebo pouze z jednoho, proti kterému se postavila např. břitová věž. K jejich obraně postačovalo málo vojáků, kteří spotřebovali méně zásob a mohli se tedy bránit dlouhou dobu relativně nenáročným způsobem.

O Karlštejnu se dá psát dlouho, ale snad je toto moje vyjádření postačující .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Zdravím vás, rád bych oživil toto téma upozorněním na knihu L.Belcrediho o archeologickém výzkumu hradu Skály u Jimramova (u nás na Moravě). Nehledě na zajímavé věci z dob života hradu (lapkovské družiny atd.), jsou zde zmíněny i výzkumem zjištěné skutečnosti z průběhu obléhání hradu s bývalou husitskou posádkou kol. r. 1440.
Třeba val a hlavně obranný srub před hradem.
Kniha se jmenuje "Hrad Skály aneb o prstenu paní Elišky". Pro toto téma, nebo o hradu Sionu ideální pro studium.

Bohužel musím, ač nerad, poplivat svůj předešlý příspěvek. Takový narcismus naopak...
Hradu Skály jsem se dost věnoval a musím říci, že (přestože práci archeologů obdivuji a nedám na ně dopustit), tak hrad Skály (u Jimramova) je nejspíš příklad nedodělané práce. Odkopané zdivo ponechané napospas živlům přírodním i lidským postupně zaniká a přestože se praví, že výzkum odhalil vše, tak to není pravda! O tábořišti posádky, strážních věžích na skalních jehlách se autor vůbec nezmiňuje, přestože o konci hradu by mohl mnohé vypovědět. Už jen proto, že na hradě mělo být několik stovek (v nejslavnější éře snad až 500) bývalých husitů.
Například v souvislosti se Sionem by bylo zajímavé pohledat zdroj k napájení posádky atd.
Znovu říkám, že archeology obdivuji, ale rád bych víc M.Sýkorů. Alespoň jednoho pro moravské hrady...

... nerozumím!
Mohl bys to nějak rozvést a upřesnit?

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ještě k té výzbroji a početním stavům posádek hradů.
V inventářích středověkých pevností bývají uváděny zbraně a válečný materiál, které často působí poněkud "nekompatibilním" dojmem. Může to být i tím, že na hradech a ve městech bývaly zbrojnice a skladiště vojenského materiálu, který nebyl uvažován pouze pro obranu pevnosti, ale pro vyzbrojení vojska "polem pracujícího".

Posádky na hradech:
Most (Landeswarte), 1433 – 10 jezdců, 30 střelců (Fridrich Míšeňský)

Osek (Riesenburg), 1433 – max. 90 mužů (Fridrich Míšeňský)

Orlík (nad Vltavou), 1472 – 40 pěších pacholků (koncem století v době míru 4 holomci, 2 ponocní, 2 vrátní)

Helfenburk (u Bavorova), 1469 – 26 pěších střelců, 4 houfnice, 2 tarasnice a 25 ručnic, železné kule zalité olovem, olověné kule, jeden a půl sudu střelného prachu, zbytek je v surovinách (ledek, síra) a jen 15 nasazených šípů a láku/soudek nenasazených hrotů včetně dalších 65 bez střelišť (r. 1505 je na hradě pouze 6 hlásných a 4 střelci)

Maidštejn (Dívčí Kámen), 1470 – 24 ozbrojenců, purkrabí Kuneš z Machovic, inventář zásob uvádí 21 kulí do tarasnice, kopu kulí do píšťal, třicet kop šípů, dva sudy střelišť, deset pavéz, tři soudky prachu, patnáct píšťal, dvě měděné tarasnice a jednu houfnici (koncem století je na hradě pouhých 5 ozbrojenců)

Velešín, 1467-73 - "39 kop šípův nasazených, houfnice železná, houfnička malá Vyšebrodská, 6 píšťal či ručnic celých a 2 roztržené, soudec prachu, 14 liber prachu v soudci odváženého, 8 liber 8 lotů salnitru, 2 libry síry, 2 kusy a centéř olova, kotvy v hrnci, 8 starých samostřílů a 7 starých tečův" (r. 1476 tvořilo posádku hradu 8 střelců, jeden jezdec a purkrabí)

Neodpustím si ještě úvahu, že vzhledem k charakteru a předpokládané účinnosti prvotních obléhacích děl na kamenné koule, se po celé 15. století jeví jako nejodolnější provedení fortifikace pořádná kamenná zeď zevnitř zapřená hliněným valem a před ní dostatečně široký příkop. Jiná řešení mi přijdou buď jako provizorní či nedomyšlená. V případě výšinných pevností, které bylo možné ostřelovat pouze z velké dálky nebo vůbec, vyhověly pevné kamenné zdi ještě hluboko v novověku.

Moje oblíbené video - palba repliky obléhacího děla na kamenné koule proti zdi zapřené hliněným valem:
https://www.youtube.com/watch?v=MUkwGRq6zZ8

_________________
Martin, střelec českobrodský