|
Fanatický kardinál sice u Tachova neztratil klobouk jako se to stalo jinému u Domažlic, ale křižáci se chovali podobně. Takto o tom píše Jiří Jánský v Kronice česko-bavorské hranice II na str. 21-22 v kapitole Bitva u Tachova 4. - 14. srpna 1427:
''Křižáci prchající od Stříbra se objevili v Tachově 3. srpna a někteří se hned vydávali na další cestu k hranici. Střípkem z obrazu velké křižácké dezerce je zpráva knechta Fridricha sepsaná 3. srpna v Pernově. Dotyčný služebník chebského patricije Hanse Junkera v ní sděluje bezradně chebské radě, že na vlastní oči spatřil asi dvě stovky dezertujících jízdních křižáků, kteří přihnali ''přes les'' dobytek a tvrdili chebským ozbrojencům, že prchající pěší už mají jen malou naději na záchranu. Míra paniky je zřejmá z toho, že v té době teprve husité dorazili ke Stříbru. Z tohoto stručného dokumentu je zřejmé, že křižáci prchali po Goldene Strasse, čímž ovšem není vyloučeno, že utíkali přes hranice i po jiných trasách.
Dále ze zprávy vyplývá, že Cheb v době útěku od Stříbra teprve vysílal svůj ozbrojený oddíl proti husitům, není však z ní zřejmé, zda křižáci hnali vlastní či uloupený dobytek. Přikláním se k variantě druhé a domnívám se také, že panika rozšířená v Pernově byla záměrná. Dotyční dezertéři měli totiž před husity příliš velký náskok a potřebovali z pochopitelných důvodů zamlžit pravý stav věci, totiž že v Tachově se znovu organizuje defenziva.
Podobné nepříjemné překvapení jako chebští knechti v Pernově zažívali 3. srpna v Tachově kardinál Beaufort a zřejmě již uzdravený kurfiřt Fridrich Braniborský. Kardinál Beaufort, který podle Bezolda jako jediný z celé nejvyšší křižácké elity vychází bez přímé viny na vojenském debaklu IV. kruciáty, se v Tachově neprodleně ujal vrchního velení a svolal válečnou poradu. Pokusil se zkonsolidovat značně otřesenou bojovou morálku prohlášením, že je sám ochoten beze štítu pochodovat v čele útočících křižáků, a vydal energické rozkazy k přípravě na velkou rozhodující bitvu, která se dala očekávat příštího dne.
Ráno 4. srpna vystoupil kardinál Beaufort doprovázený suitou knížat na nějaké návrší před městem* a rozvinul papežskou korouhev s obrazem ukřižovaného Krista, kterou si sebou přivezl jako posvátnou zástavu. Svaté nadšení kardinálovo ovšem většina křižáků nijak nesdílela a přítomná říšská knížata pohledem z návrší rychle zjistila, že jejich vojsko se přes noc povážlivě zmenšilo. Pokud zpočátku kardinál nějaké bojové nadšení u knížat vzbudil, pak pohled na prořídlé křižácké houfy ho opět stlačil k nule. V kardinálově štábu začaly převažovat návrhy doporučující ústup. Vrchní velitel však nehodlal rezignovat a plamennou řečí apeloval na křesťanskou víru a rytířskou čest křižáckých vůdců. Patrně na jediného z knížat kardinálova rétorika zapůsobila - mladičkého, teprve patnáctiletého Fridricha Saského. Ten navrhl, aby jízda sestoupila s koní a bojovala pěšmo, aby dala pěchotě najevo, že ji nehodlá během bitvy opustit. Rosenplüt byl návrhem mladého knížete nadšen, na druhé straně zatratil jiného z křižáckých vůdců, který tento způsob boje rezolutně odmítl. Norimberský veršotepec nechtěl dotyčného knížete jmenovat - byl jím nejspíše kurfiřt Fridrich Braniborský - ale dodal, že Bůh si ho bude dobře pamatovat.
Kardinál nakonec ukončil dohady tím, že podal bojovou zástavu falckrabímu Janovi Neunburskému, čímž vlastně nepřímo suspendoval Otu Trevírského z jeho dosavadního velitelského postu. To vyvolalo ve velitelském sboru otevřené námitky, takže znechucený falckrabí Jan mrštil vztekle zástavou o zem. Tento incident dovršil rozklad bojové morálky IV. křížové výpravy. Kurfiřti, vévodové a biskupové začali nasedat na koně a odjíždět od Tachova k hranicím. Ve všeobecné defétistické náladě zaznamenal kronikář Bartošek osamělý hlas rytíře Kamrovce volajícího: 'Nevím před kým utíkat, žádného nepřítele nevidím!' Nakonec z mohutného křižáckého vojska, které mělo podle Bartoška 80.000 jezdců a ještě více pěších, zůstalo asi 1.500 mužů, kteří se ovšem ukryli za městskými hradbami. Jiný oddíl křižáků uprchl do Horšovského Týna, kde se uchystal k obraně. Husitský předvoj dostihl opozdilé prchající křižáky až u hraničního lesa. Podle Eneáše Silvia 'sotva vstoupili do lesa, když tu se objevili Češi a začali útočit na zadní voj. Nastal ještě bezhlavější a zbabělejší útěk. Němci utíkali dokud je Češi nepřestali pronásledovat.' Není však nikde uvedeno, že by husité při pronásledování překročili hraniční les, zřejmě jim stačilo, že ukořistili velké množství vozů s rozličným nákladem, mezi nímž jistě nechyběly věci naloupené ve vesnicích v okolí Stříbra a Tachova.''
*) Podle M. Krausové, Husitské války v historickém povědomí obyvatel česko-bavorského pohraničí, Domažlice 2000, s. 79, to byl vrch Vysoká 564 m, západně od Tachova, na němž byl roku 1972 vybudován památník. Pramenná opora pro tuto lokalizaci ovšem chybí.
|
