V Lidových novinách počínaje 28. únorem 2020 začal vycházet 18dílný (poslední díl vyšel 19. 3.) seriál o husitství z pera našeho předního husitologa prof. Petra Čorneje.
https://www.lidovenoviny.cz/objednavka-print.aspx?t=lp&id=predplatne-ln/husite.htm

Přehled jednotlivých dílů:
1. V předvečer bouře - Češi proti koncilu, husitský program, rozštěpení společnosti (28. 2.)
2. Revoluce začíná - pražská defenestrace, poutě na hory, smrt Václava IV. (29. 2.)
3. Rozložení sil - země Koruny české, radikálové a umírnění, kostely, kláštery (2. 3.)
4. Založení Tábora - noc na Popeleční středu, bitva u Sudoměře, krvavé Velikonoce (3. 3.)
5. Proti všem - boj na Vítkově, Zikmundova korunovace, bod obratu, masakr na Pankrácké pláni (4. 3.)
6. Hledání krále - Čáslavský sněm, Litevský kníže, pád Jana Želivského (5. 3.)
7. Jan Žižka - z psance vůdcem, nepřemožitelný válečník, hledání hejtmanovy duše (6. 3.)
8. Pravidla války - husitské válečnictví, vzory a inovace, tajemství chorálu (7. 3.)
9. Lidé na okraji - adamité na Nežárce, Petr Chelčický, chudáci sedláci (9. 3.)
10. Zastavte Žižku! - na českém východě, slepec před Prahou, záhady válečníkova pohřbu (10. 3.)
11. Úspěšná léta - stabilizace poměrů, křižácká blamáž, Tachov a Domažlice, Prokop Holý (11. 3.)
12. Čas expanze - husitské výpravy za hranice, zisky a ztráty, uherská anabáze (12. 3.)
13. Ryšavý panovník - mezi Uherským královstvím, husity a Říší, státník, vizionář a hříšník, krásná Barbora (13. 3.)
14. Basilejské klání - pozvání na koncil, zápas o 4 artikuly, Mikuláš z Pelhřimova (14. 3.)
15. Cesta k Lipanům - 500letá voda, obležení Plzně, Češi proti Čechům (16. 3.)
16. Vítězná revoluce - kompaktáta, ústavní proměna, Zikmund v Praze (17. 3.)
17. Dozvuky - Tábor, Zikmund a Roháč, v cizích službách, Poděbradův nástup (18. 3.)
18. Bilance a výhledy - zrod stavovského státu, reformace či renesance?, království dvojího lidu (19. 3.)

Ještě před započetím vydávání seriálu Petr poskytl 28. 2. obsáhlý rozhovor pro LN.

Čím se tento seriál vyznačuje, v čem jsou jeho přednosti?
Vyznačuje se především autorovou erudicí, brilantní znalostí tohoto kontroverzního období našich dějin a schopností sepsat tyto stručné dějiny husitství čtivě. Co mě však zaujalo na seriálu nejvíce, je to, že Petr musel toto téma zhustit a přesto je v textu obsaženo vše podstatné, ba to nejpodstatnější. Jen opravdový odborník s vytříbeným citem pro tuto zkratku to dokáže. Seriál má jasně danou koncepci, která je naprosto zřejmá z názvů jednotlivých dílů.

V tomto vláknu se budu postupně zabývat jednotlivými díly, každému dílu bude věnován 1 příspěvek s nástinem recenze. Ale to posledně jmenované berte poněkud s rezervou ...

Kdokoli, kdo tento seriál četl, se může směle zapojit do diskuse tady na DF, vésti polemiku, případně i vznášet dotazy, nakonec jak je tomu zde na tomto DF dobrým zvykem.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Já jsem některé články z té série uváděné v Lidových novinách četl. Připadalo mi to redakčně upravované, ale nyní již si nepamatuji konkrétní vyjádření.

Lucie Zídková kladla Petrovi docela fundované, ale i všetečné otázky, zkrátka takové, jaké má autor seriálu rád.

Například, zda "revoluce" tomu dějinnému fenoménu říkali i husité, jak byl vnímán pojem "husité" jimi samými, zda se Žižka potkla s Janem Husem, zda neporažený hejtman uměl číst a psát (to je klasika!), jakým majetkem disponoval, když u Přibyslavi umíral, co ho vedlo k tomu, že se přidal k husitům (to je strašně důležitá otázka!), zda Jan Žiška ovládal cizí jazyky, proč se husitství neprosadilo v zahraničí a mnoho dalších.

Petr Čornej několikrát zdůraznil, že svého Žižku psal s Biblí v ruce. A tak se ho Lucie zeptala, zda Žižka držel někdy Bibli v ruce. Zdánlivě "hloupá" otázka.
Petr to rozvedl s tím, že lidé v husitské době znali Bibli takřka nazpaměť, i když neuměli číst. V kostelích slyšeli mnoho kázání na různé perikopy, stěny kostelů zdobily obrazy s biblickými výjevy ze Starého i Nového zákona a kazatelé jim ty výjevy vysvětlovali s odkazy na Bibli. (Pozn. JM: Proto Hus zdůrazňoval, jak je tato kostelní výzdoba pro negramotného člověka důležitá. Hus nejenže by byl proti použití světského meče, byl by zcela jistě i proti primitivnímu obrazoborectví.)
Také Aeneas Silvius Piccolomini byl udiven tím, že táborské ženy znají Bibli lépe než italský biskup. Bylo to dáno tím - jak tvrdí Čornej -, že paměť středověkého člověka byla o mnoho lepší než ta naše netrénovaná.

Závěrečná otázka se týkala toho, zda nějaké "husitské geny" v nás zůstaly.
V tomhle je Petr velice skeptický. Říká: "A tak následující generace Čechů naopak bojechtivosti (husitství - pozn. JM) spíš zbavilo."
Domnívám se, že tato teze začala platit až po osudové porážce na Bílé hoře.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Z těch husitských genů se ta bojechtivost změnila na přání: Ať za nás bojuje někdo jiný, a pak dále zřejmě zůstal ten postoj: Všude samý nepřítel.

Tento díl je jakýmsi úvodem k dané problematice a pojednává o krizi církve vrcholící papežským schizmatem spojeným s dvoj- a později i trojpapežstvím.
Proto nastupují kritici tohoto neblahého stavu instituce, která měla vést věřící po cestě ke spáse. Zní to jako fráze, ale lidé 15. věku to tak nevnímali. V Čechách se začíná prosazovat mistr Jan Hus a jeho skupina reformistů. Římská církev byla ve své podstatě totalitním systémem, takže jakýkoli náznak opozice ihned označila za kacířství. Obdobu toho někteří z nás známe z nedávné doby. Nejinak tomu bylo i s Husem navazujícím na Viklefa, kterého církev vnímala jako obzvláště nebezpečného heretika. Hus se s ním pak nutně musel svézti.

Základním programem koncilu v Kostnici byla reforma církve a odstranění trojpapežství. Husova kauza měla být marginálií koncilu, avšak konsekvence Husovy smrti na hranici byly pro střední Evropu nedozírné. Doufám, že Petr Čornej v tomto dílu definitivně(?) vysvětlil, co pro Husa znamenal glejt krále Zikmunda. Byl světskou záležitostí zajišťující mu bezpečnost "pouze" na cestě do Kostnice, ale nemohl ho ochránit před paragrafy kanonického práva, do jehož jurisdikce (soudní pravomoci) Hus spadal. Když Zikmund přijel na Vánoce 1414 do Kostnice a zjistil, že Hus byl uvězněn, žádal jeho okamžité propuštění. Otcové koncilu ryšavého Lucemburka museli nekompromisně odkázat do patřičných pravomocných mezí a Hus ve vězení zůstal.
Petr píše, že Viklefova potažmo Husova reforma byla pro církev konkurenčním projektem, který (podle ní) nabourával její jednotu a tato alternativní reforma byla tedy církví vnímána "takřka jako sabotáž". Tak to zcela nepochybně!
Domnívám se však, že Hus byl pro tehdejší církev daleko nebezpečnější tím, že požadoval návrat k chudobě prvotní církve, což v praxi znamenalo zbavení církve jejího přepychu a majetku, jedno zda dobrovolně či násilně za použití světského meče. Jeden ze 4 pražských článků požadoval zákaz světského panování církve, což samo o sobě ohrožovalo totalitní moc této instituce s episkopální strukturou, protože by ji jako chudou zbavil možností zasahovat do světských, mocenských záležitostí. A na to si přece církev zvykala po několik dlouhých století, takže by se toho velice nerada zbavovala.

Dále pak tento díl obsahuje důležitou pasáž o 4 artikulech, z nich 3 (kromě kalicha) definoval již M. Jan Hus. Již nesčetněkrát se tady na tomto DF psalo o tom, že revoluce bez programu nemá nárok na dlouhé trvání, ale brzy mizí v propadlišti dějin. Programem husitské revoluce se staly 4 pražské články, které se pak táhnou jako červená nit dějinami české reformace prakticky až do Bílé hory.

Husitský výměr Božího zákona spočíval v důsledném návratu k Písmu svatému s akcentem na Nový zákon, přestože základní husitskou tezi "Super omnia vincit veritas" (Nade vším vítězí pravda) nalezneme v deuterokanonické 3. knize Ezdrášově Starého zákona. Pravda, Láska - jejímž zosobněním je Bůh - a dobro v nastalé době eliminují Zlo a zvítězí nad lží a nenávistí. BTW. Samotnému Žižkovi byla bližší starozákonní nesmiřitelnost víc, než novozákonní pacifizmus.
Dále pak to byl již zmiňovaný návrat k chudobě prvotní církve s akcentem na pastorační práci nejen mezi potřebnými. Husité nadřazovali Boží zákon nejen světskému, nýbrž i kanonickému právu, které vedle Tradice ajv. považovali za lidské nálezky. Církev argumentovala tím, že tyto vedlejší produkty vznikly pod řízením Ducha svatého, husiti je však měli za nadbytečnou a nepotřebnou veteš.
"... kdo je oprávněn Boží zákon vykládat. Podle Husa dobří kněží (...) Ale kdo určí dobrého kněze? To byl kámen úrazu, protože odpověď závisela na subjektivním úsudku," píše v závěru této kapitoly Petr Čornej.

Kratičký medailonek v tomto dílu je věnován Janu Husovi.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ano, nový papež Martin V. se rozhodl, že husitům nic nedaruje a Petr v tomto díle vyjmenovává veškerá jeho opatření (o tom všem se lze podrobněji dozvědět mj. i v Husitské kronice Ondřeje z Řezna). Přesto se přijímání pod obojí začalo šířit po celé zemi i s požehnáním univerzity. Řeholníci prchali z klášterů za hranice nebo do míst, kde je mohly ochránit pevné fortifikace. S sebou si odváželi knihovny a klášterní poklady.

Pak však přišel počátek roku 1419 a 6. červenec téhož roku. Věčně bezradný chaotik a nekonzistentní Václav IV. svými opatřeními místo toho, aby výbušnou situaci zklidnil, přilil olej do ohně. Kostely s výjimkou tří byly vráceny katolíkům. Jedním z nich byl kostel Panny Marie Sněžné, kam se uchýlil Jan Želivský z fary kostela sv. Štěpána Na Rybníčku, která mu byla zabavena. 6. 7. vyměnil Václav IV. radní na Novém Městě pražském, což v den 4. výročí Husova upálení muselo být nutně husity chápáno jako provokace. Zato vyznavači podjednou se škodolibě usmívali, protože převahu v novoměstské radě získali katolíci. Ti začali ihned úřadovat - zatkli a uvěznili husity, kteří se zúčastnili drzé akce u Apolináře (k tomu viz také sem).

V dusném červenci 1419 rodící se bojovníci Boží ještě přitopili pod kotlem. V neděli 30. 7. nastal "Den D", jak ho s oblibou nazývá autor seriálu pro LN. Přeskočila jiskra, která přivedla k výbuchu nahromaděný sud s prachem, když husité v čele s Želivským a Žižkou vyházeli novoměstské radní z oken a na dlažbě je nemilosrdně dobili, ale neokradli(!), což bylo v daném okamžiku signifikantní! Své bratry ve víře z radničního vězení osvobodili.
Revoluce vzplála a Žižka ze zákulisí vstoupil na prudce nasvícenou scénu ponurého dramatu, aby ji na dlouhých 5 let už neopustil.

16. srpna - jistě také pod vlivem těchto hektických událostí - král Václav IV. umírá. Petr Čornej se v této kapitolce rozepisuje mj. i o tom, jak královy ostatky nenalezly pokoj ani po smrti.

Rok 1419 se stal též synonymem tzv. "poutí na hory".
btw. Především tomuto fenoménu se věnoval náš projekt "Bojovníci boží - 600 let" v minulém roce. Přehled našich pomníčků a pametních destiček instalovaných v r. 2019 naleznete zde ...

Medailonek v tomto dílu je věnován králi Václavu IV.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Husité se zcela mylně domnívali, že svůj program "4 spasitelných kusů" je natolik nosný, že ho prosadí v celé Evropě. Husitský mesianizmus neměl zatím naději na větší prosazení.
Nejenže ho neprosadili ve vedlejších zemích Koruny české, nýbrž problémy nastaly i na Moravě. Příčinou byla 4 velká katolická města s větším či menším podílem německého patriciátu. Jednalo se o Znojmo, Jihlavu, Brno a Olomouc.
Němci žijící v Čechách a na Moravě zůstali většinou u přijímání podjednou. Dalším aspektem, která společnost rozděloval, byl král Zikmund. Ti, kteří nezapomněli na kostnickou hranici (husité podobojí) byli proti, ti ostatní, především zarytí katolíci, byli pro to, aby se ujal vády jako dědičný panovník.

Ani husité nebyli jednotní. Bylo zde umírněné křídlo, které sice přijímalo podobojí, ale takřka vše ostatní zachovávali v katolickém duchu. Umírnění byli náchylní ke kompromisům jak v oblasti náboženské, tak i politické.
Radikálové zcela změnili liturgii husitské bohoslužby v kostelích bez výzdoby a kladli enormní důraz na Bibli. Bohoslužby byly provozovány v češtině kněžími bez kněžských rouch, tj. v "choděcích šatech", bez tonzury a mnozí z nich odmítli celibát a oženili se.
Když skončila éra poutí na hory, husité vč. venkovských se sešli v Praze, kde měl být domluven další postup revolučního směřování. Pražené a umírnění husité však 13. 11. 1419 uzavřeli příměří s prozatímní prozikmundovou vládou. Zklamaní radikálové se rozešli do svých domovů, ale početná skupina v čele s Žižkou a knězem Václavem Korandou zamířila do Plzně, města Slunce.

V kapitole "Rysy dějinné anomálie" autor seriálu vysvětluje v čem tato anomálie spočívá.

Je v polistopadové době hojně zmiňované stigma husitů spočívající v tom, že se jednalo mj. i o destruktory všeho toho, čemu dnes říkáme kulturní památky, výstižné? Jednalo se o barbary, za něž bychom se v našich dějinách měli stydět? Čornej v této pasáži vysvětluje, že hodnocení této záležitost není vůbec jednoduché a už vůbec ne jednoznačné. Proč?
Kláštery s jejich osazenstvem byly pro husity "peleše lotrovské", protože jejich existence neměla oporu v Bili (k tomu podrobněji viz sem). Tečka!
Navíc škody, které husité napáchali, jsou dle Čorneje silně přehnané. Mnohdy byly klášterní poklady a knihovnu odvezeny do bezpečí ještě před tím, než by klášter napaden. Počty upálených a umučených řeholníků jsou též nadsazené. Mnich si mohl vybrat mezi smrtí a přijetím 4 artikulů. Většina byla těch, kteří si vybrali to druhé. Ti pak mohli požádat římskou kurii o dispens, tj. o odpuštění toho, že ze strachu podlehli. Strana protivná proti husitskému kléru, rozuměj kacířům, postupovala s nemenší krutostí. Dokladů o tom mámě na tomto DF nepřeberné množství.

Je třeba si plně uvědomit, že k ikonoklasmu (obrazoborectví) docházelo pouze v rané fázi revoluce, později zcela výjimečně. Přesto si husité nalezli logické zdůvodnění i pro toto své počínání. Odstraňování obrazů a plastik husité vysvětlovali tím, že skutečný křesťan má Boha nosit v srdci a nikoli se klanět sochám a obrazům, které jsou výtvory lidských rukou. Husité však ničili i varhany a ostatky svatých.
Dovolím si připomenout ještě jeden důvod, IMHO daleko závažnější. Husité obrazy a sochy považovali za flagrantní porušení 2.(1.) přikázání z Desatera: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. ..." K tomu podrobněji - viz sem ...
Husitské obrazoborectví předjímalo evropskou reformaci, která se na starém kontinentu objevila až o celé 1 století později, než husitská revoluce.

Medailonek v tomto dílu je věnován Jakoubkovi ze Stříbra, jednomu z nejvýznamnějších teologů strany podobojí.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Začíná památný rok 1420, během kterého se toho tolik událo! ...
Revoluce se stala životaschopnou a díky Žižkovi nezmizela hned v počátku v propadlišti dějin, protože svoji pozici musela uhájit se zbraní v ruce. A tohle řemeslo Jan Žižka ovládal dokonale!

Blouznivci začali hlásat druhý příchod Ježíše Krista a prvně se ukáže právě ve vyvolené zemi, v Čechách. Husitský mesianizmus se začíná vzmáhat. "Brilantní věštci" Jeho příchod předpověděli s přesností na pár dní, na 10. - 14. 2. Svět zasáhnou pohromy, které smetou s jeho povrchu hříšné, a ti pravověrní a spravedliví křesťané se zachrání v 5 vyvolených městech. Ježíš navzdory těmto přesným výpočtům nepřišel, takže někteří ultraradikálové začali hlásat, že je sice přítomen, ale není viditelný.

21. 2. 1420, na Popeleční středu, bylo opanováno Ústí Sezimovo skupinou pod vedením kněží Petra Hromádky, Jana z Bydlína a Vančeka, s podporou oddílu Prokopa z Ústí. Za pár dní poté byl touto skupinou založen Tábor, s využitím původního městečka Hradiště, na strategicky velice výhodném místě. Nově budované město s dřevěným kostelem potřebovalo finanční prostředky. Příchozí na Tábor z širokého okolí odkládali svůj více či méně skromný majetek do společných kádí. Krátká éra (do podzimu 1420) spotřebního komunizmu na Táboře (snad i v Písku a Vodňanech, ...?) právě začala.
Nakonec bylo 30. března Sezimovo Ústí vypáleno.

Janu Žižkovi pobývajícímu v Plzni začala hořet půda pod nohama. Proto se přesunul na Tábor a cestou svedl svoji první větší bitvu u Sudoměře dne 25. 3. Pochopitelně vítěznou! Na Táboře, kam dorazil na sklonku března, se stal jedním ze 4 hejtmanů.

"Krvavé Velikonoce" je Čornejův výstižný název pro velikonoční svátky r. 1420, které jihočeští husité strávili bojovými aktivitami. 5. dubna, na Velký Pátek, přepadli a ovládli Mladou Vožici a 7. dubna, na Boží hod velikonoční, byla dobyta vodní tvrz Sedlec.

Medailonek v tomto dílu je věnován zajímavé postavě husitské revoluce Bohuslavu ze Švamberka.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento díl je věnován dvěma bitvám v r. 1420, v nichž obou utrpěl Zikmund Lucemburský porážky, a v té druhé dokonce drtivou. Jednalo se o bitvu na Vítkově (14. 7.), kterou skončila 1. kruciáta dříve, než začala, a bitvu u Vyšehradu (1. 11.)

V tomto díle Petr Čornej hodně pracuje s rozmanitými čísly, jako např. počty vojsk na obou stranách ap.

Medailonek je věnován papeži Martinu V., který vyhlásil a požehnal všech pět křížových výprav.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Nejdůležitější událostí tohoto dílu je památný sněm v Čáslavi, který se uskutečnil v červnu 1421 v místním kostele svatých Petra a Pavla. Sněm se jako kolektivní orgán vymezil vůči Zikmundovi, zneplatnil jeho korunovaci z loňského roku, ustanovil 20člennou zemskou vládu, potvrdil platnost a závaznost 4 pražských artikulů a rozhodl o svolání synodu husitského duchovenstva. Sněm se zároveň pasoval do role nadřazené panovníkovi. Petr Čornej jednoznačně tvrdí, že došlo k ráznému vykročení směrem k protoparlamentarismu a Čáslavský sněm se stal i předvojem demokratizačních tendencí. A to bylo něco nevídaného v kontinentální Evropě. O nadčasovém významu tohoto husitského sněmu nemá Petr nejmenších pochyb.

6. díl pojednává též o bouřlivém pololetí roku 1421, které je především o úspěšném tažení pražanů a táborů v čele s Žižkou do východních Čech, po němž se pražský svaz mohl pochlubit ovládnutím 20 měst. Úžasná bilance!

Zikmund se dočkal ostudných porážek u Haber a Německého (Havlíčkova) Brodu v lednu 1422. Do Českého království pak už vojensky nikdy nevstoupil.

V květnu 1422 se v Čechách objevil Zikmund Korybutovič, synovec litevského velkoknížete Vitolda Alexandra, čímž započala jeho 1. mise ze tří v zemích Koruny české (do března 1423), kde zastával pozici zemského správce

9. 3. 1422 byl popraven pražský tribun Jan Želivský, kterému je věnován i medailonek v tomto dílu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jak už název tohoto dílu napovídá, tak celý tento díl je věnován Janu Žižkovi, takže nemá ani nezbytný medailonek.

V úvodu tohoto dílu se P. Čornej zamýšlí nad nejméně známým úsekem Žižkova CV do r. 1409, kdy obdržel amnestní list od Václava IV., což dnešní mluvou řečeno, znamenalo udělení milosti za jeho lapkovské období, kdy loupil a zabíjel pocestné.

V kapitole Vykoupení z hříchů Čornej mj. píše:
"Žižka dospěl k závěru, ze jeho dosavadní život byl vyplněn hříchy, mnohdy smrtelnými, za něž mu hrozila věčná pekelná muka. Upnul se proto k husitskému výměry božího zákona a rozhodl se věrně držet Kristových příkazů, zvláště přijímání pod obojí způsobou jako nezbytné podmínky spásy křesťanstva i své vlastní. Vítězství nejvyšších, absolutních a svatých pravd se rozhodl prosazovat tak, jak byl dosud zvyklý. Vzal do ruky meč. Hle, bojovník boží!
Žižkova identifikace s husitským pojetím Kristova zákona byla čistá, upřímná a hluboká. ..."

V kapitole Jaký byl? se autor seriálu snaží hledat odpověď na tuto nelehkou, ale důležitou otázku.

V kapitole Nepřemožený válečník Čornej vyjmenovává 10 (hezké číslo, že ) větších bitev, v nichž Žižka zvítězil. Zrekapitulujme si je tedy spolu s autorem:
1) Nekmíř - přelom 1419/1420
2) Sudoměř - 25. 3. 1420
3) Vítkov - 14. 7. 1420
4) Malý Bor - 12. 10. 1420
5) Kutná Hora - 21. 12. 1421
6) Habry a Německý (Havlíčkův) Brod - 8. až 10. 1. 1422
7) Hořice - 20. 4. 1423
8 ) Strauchův dvůr - 4. 8. 1423
9) Česká Skalice - 6. 1. 1424
10) Malešov - 7. 6. 1424
"To je bilance, která v dějinách vojenství nemá obdoby," píše Petr Čornej v tomto dílu.
Já bych si dovolil ještě připočíst (11) bitvu u Poříčí nad Sázavou z 19. 5. 1420.
Pozn JM: většina výše uvedených bitev má na tomto DF své vlastní vlákno nebo se o nich zmiňujeme v jiných souvislostech.

Kapitola Zranění před Rabím popisuje možný způsob zranění u tohoto hradu při jeho dobývání. Tato otázka i to, zda byl pak Žižka slepý úplně, zůstávají však nezodpovězeny.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento díl je věnován velezajímavému fenoménu husitství, a tím je jeho vojenství.

Úvod tohoto dílu je věnován taktice husitského válčení, ba i strategii, která se spíše týkala Prokopa Holého. Ale pochopitelně - aby si to někdo špatně nevykládal - i Žižka byl vynikajícím stratégem.
Petr klade v tomto úvodu důraz na vozy a palné zbraně a jejich aplikaci v husitském vojsku. Dále pak se tato část týká i naprosto rozdílné motivace válčení u husitů a jejich protivníků.

Názvy dalších kapitol napoví více:
Meze násilí - to je kapitola o brutalitě pozdně středověkého válčení, o starozákonní nesmiřitelnosti inspirované strhujícími příběhy Judy Makabejského a Jozua (viz toto téma...) a také o zacházení s ženami a dětmi. Čornej se zmiňuje i o tom, že násilí se dopouštěly obě znesvářené strany, což může být pro mnohé polistopadové "experty" na husitství překvapivé zjištění.

Polní vojska - i když tato kapitolka je krátká, je zároveň z pohledu formátu seriálu vyčerpávající a to tak, jak to jen Petr umí.

Počty, ztráty, oběti - zde Petr uvádí na pravou míro to, jak to bylo s počty zúčastněných v bitvách a křížových výpravách, to samé se snaží vysvětlit i u počtu padlých. Přesto je zde uvedeno jedno závratné číslo, které je snad potvrzeno seriózními badatelskými závěry. Počet obyvatel v Čechách v průběhu 15. věku poklesl o 30%.

Medailonek v tomto dílu je věnován údajnému zrádci od Lipan Janu Čapkovi ze Sán.

Pozn. JM: bez falešné skromnosti jsem pyšný na to, že husitskému vojenství je věnována celá jedna kapitola tohoto DF s aktuálně 63 tématy, které obsahují více jak 1400 příspěvků. Věru důležitá kapitola našeho DF.
Byť autor tohoto příspěvku je v těchto vojenských tématech spíš pozorným pozorovatelem, čtenářem a "glosátorem".

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento díl se ve svém úvodu věnuje významnému fenoménu husitské revoluce v samém jejím počátku, a tím je husitská ultralevice na Táboře a její tragické osudy. Nelekejte se, tento moderní název pro skupinu disidentů, kterou i táborští radikálové nazývali kacíři, není zavádějící, ale slouží "pouze" k lepšímu pochopení toho, co se na Táboře dělo v oněch pohnutých dnech pro současného čtenáře (k tomu viz také tady ...).

To se týká především skupiny kolem Martina Húsky zvaného Loquis (=mluvka), Petra Kániše a Jana z Bydlína. Táboři v čele s Mikulášem z Pelhřimova se s nimi nedokázali vypořádat, tzn. nebyli schopni je přesvědčit o svém výkladu zákona Božího. Tito disidenti, jak je výstižně Petr Čornej nazývá, nakonec z Tábora odešli. Pro Jana Žižku byli tito lidé plevelem, který zaplevelil vinici Páně, a tak se s nimi vypořádal po svém a jak jen on to uměl. Světským mečem! V dubnu 1421 byla u Klokot část z nich upálena a zbytek, tzv. adamité neboli naháči, byli nemilosrdně pozabíjeni u břehů řeky Nežárky kdesi ve Valském polesí.
Podrobnosti o tom naleznete v článku autora tohoto příspěvku ...

V kapitole Ženský element se Petr věnuje postavení žen v revoluci, přesněji řečeno v husitské společnosti (k tomu viz také sem).

Kapitola Chudáci sedláci se věnuje selským vrstvám během revoluce, které dle Čorneje tvořily 85% obyvatelstva.

Kapitola Židé na okraji zase vysvětluje, že s postavením Židů během revoluce se paradoxně nic podstatného nezlepšilo (k tom viz také tady …).

BTW. Z uvedených četných odkazů na náš web jednoznačně vyplývá, že se jen velice obtížně hledá téma, kterým bychom se tady nezabývali.

Medailonek je věnován mysliteli Petru Chelčickému.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Úvod tohoto dílu se věnuje pozadí odchodu Jana Žižky z Tábora do východních Čech. K tomu viz také obsáhlá Čornejova studie. Petr vyjmenovává důvody, které jsou IMHO spíše spekulacemi a hypotézami, byť věrohodně podloženými. O pravém důvodu svého rozchodu s Táborem ví jen Žižka sám.
Ve východočeském prostoru vznikl nový svaz elitních bojovníků, až za hrob oddaných svému vojevůdci! Nejprve bylo charakteristické spojenectvím s významnou postavou dějin husitství Divišem Bořkem z Miletínka, které však bitvou u Strauchova dvora vrcholí nepřátelstvím na život a na smrt. Toto spojenectví tím utrpělo nezcelitelnou trhlinu poté, když Jan Žižka využil Miletínkovy nepřítomnosti v Hradci Králové, kde byl Diviš Bořek hejtmanem, a po dorozumění s knězem Ambrožem násilně město obsadil a udělal si z něj pro zbytek svého života (nejen) vojenskou základnu. Nemohl si vybrat lépe! Avšak může se na druhé straně někdo Miletínkovi divit?

Kapitola Neutrální Tábor - Žižka ve východních Čechách vybudoval vlastní husitský svaz, podepřený tzv. "Žižkovým vojenským řádem", který byl zároveň ustavující listinou nového svazu. Zhrzený Miletínek se postavil na stranu tzv. Svatohavelské koalice, která utržila drtivou porážku v krvavé bitvě u Malešova. O této bitvě se tvrdí, že jí nepřemožitelný zabránil předčasným Lipanům. Z této teze se postupem času stalo klišé, ale je na něm věru hodně pravdy.
"Od září 1423 si obávaný hejtman počínal jako prodloužená ruka boží", píše Petr v této kapitole ... a Tábor se nepřidal ani na jednu stranu 2 znesvářených skupin.

Kapitola Slepec před Prahou je o tom, co se dělo po osudové bitvě u Malešova. Žižka chtěl Prahu za svoji opovážlivost ztrestat, ale Rokycana před metropolí ho přesvědčil k smíření. Výsledkem bylo společné tažení na Moravu, při němž Žižka u Přibyslavi, která byla nakonec dobyta, 11. října 1424, zemřel.

V kapitole Záhady Žižkových pohřbů se Čornej zabývá tím, jak ani po smrti nenalezl nepřemožený hejtman pokoj. Nejprve byl pohřben v Hradci Králové, v kostele sv. Ducha, kde kázával kněz Ambrož. K převezení jeho ostatků do Čáslavi a jejich uložení kostele svatých Petra a Pavla se Čornej staví skepticky. U tzv. "Čáslavské kalvy" (kalva=vrchní část lebky), nalezené v r. 1910, Petr zase neustále zpochybňuje, že by patřila Žižkovi. A to autora tohoto příspěvku docela irituje.

Kalich proti kříži - "válka symbolů"! Kalich, který se stal logem celé husitské epochy, proti kříži, popravčímu nástroji starých Římanů, na němž vrcholí Kristovo spasitelné dílo. Petr potvrzuje, že jako jediná potvrzená heraldická kombinace nejen na husitských korouhvích se ustálila tato: zlatý kalich (zlatá náleží Bohu) na červeném podkladu. Červená symbolizuje Kristovu krev prolitou na golgotském kříži. Na jedné korouhvi se tak vlastně objevují symboly dvou osob jedné podstaty(!) z Trojice Svaté.
K tomu viz také sem a také ještě zde ...

Pozn JM.: všechny bitvy a všechna jména v Čornejově seriálu mají na tomto DF svá témata, a mě už poněkud unavuje pracně všude vkládat odkazy na ně. Za to se omlouvám , ale jenom trochu zdatnější návštěvník našeho DF si je jistě hravě najde sám.

Medailonek této kapitoly je věnován právě Diviši Bořkovi z Miletínka, vítězi od Lipan.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po Žižkově smrti už nic nebylo takové, jako před tím. Toto okřídlené rčení je málokde tak výstižné, jako pro období po 11. říjnu 1424 až do Lipan.

Pražský svaz se postupně propadá do krize, táboři přišli o své dva skvělé velitele, Jana Hvězdu z Vícemilic († 10/1425) a Bohuslava ze Švamberka († 11/1425). Rozhádané, nespolupracující husitské svazy se však dokázaly spojit, když zemi hrozilo smrtelné nebezpečí. Tak se i stalo v památné bitvě u Ústí nad Labem 16. 6. 1426.

Žádné harmonické vztahy nepanovaly - 17. 4. 1427 byl v nestabilní Praze (Starém Městě) proveden převrat, který postihl především Zikmnunda Korybutoviče, který byl obviněn, že se paktuje s katolickou stranou. Byl uvězněn na hradě Valdštejn. Prahu museli opustit i konzervativní univerzitní mistři, mezi nimi i Petr z Mladoňovic, autor relace o Husových osudech v Kostnici.
Naprostým krachem skončil pokus o revanš za dubnový převrat ze září 1427. Staré Město pražské se orientovalo na tábory a Nové Město na sirotky, jak si začali po Žižkove smrti říkat pozůstalí v jeho svazu. Byly 2 oblasti, v nichž se táboři a sirotci lišili - politika a náboženství. V té prvně jmenované byli rozhodní až neústupní sirotci a v té druhé zastávali radikálnější stanovisko táboři.
V této kapitole Petr Čornej naznačuje strukturu husitských svazů (táboři, sirotci) a pražanů.

Do hry opět vstoupí Zikmund - nikoli jako voják, ale jako politik a diplomat. Lucemburk jedná v dubnu 1429 s husity v Prešpurku (Bratislavě). Na rok 1431 je svolán koncil do Basileje. Husité přechází do ofenzívy úspěšnými zahraničními vojenskými výpravami.

Úprk z českého území - 3. (1422), 4. (1427) a 5. (1431) křížová výprava a všechny pro křižáky končí naprostým debaklem. 5. kruciáta vešla do dějin jako slavné vítězství husitů u Domažlic 14. 8. I legát Giuliano Casarini, který měl 5. kruciátu na starost, seznal, že s husity se musí začít jednat.

Medailonek u tohoto dílu je věnován po Žižkovi druhé nejvýznamnější postavě revoluce Prokopu Holému, duchovnímu správci táborské polní obce.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)