Započaly "spanilé" jízdy, na nichž z dnešního pohledu nic spanilého nebylo. Říkejme jim tedy jednoduše zahraniční vojenské výpravy.

Propagace 4 artikulů pražských - prostřednictví výše uvedených výprav. Táboři směřovali spíše do Slezska a sirotci do Horní Lužice. Tyto výpravy však mířily i do německých oblastí Říše, do Rakous i do Uher, zejména Horních (dnešní Slovensko).
Petr Čornej o těchto výpravách píše krutou pravdu, kterou si - chceme-li husitství posuzovat vyváženě a kriticky - musíme chtě nechtě připustit: "Vesničané se ukrývali v lesích, kam odháněli i hospodářská zvířata, a po přestálém nebezpečí s hrůzou hleděli na zdevastované kláštery a kostely i vyloupené stodoly, jež po sobě Češi zanechávali. Mnozí rolníci dokonce neváhali vzít do rukou zbraň a po boku svých vrchností se postavit nenáviděným vetřelcům. Vyprávění o tom, jak poddané obyvatelstvo v zahraničí vítalo husity bezmála jako bratry a osvoboditele, patří do říše pohádek."
Ano! Tyto výpravy měly nejen získávat výpalné, proviant a píci. Petr se však o těchto neméně důležitých aspektech, které husitské výpravy staví do poněkud jiného světla, bohužel nezmiňuje - k tomu viz sem a také ještě zde ...

Husité na Moravě - důležitém nárazníkovém pásmu mezi Čechami, Slezskem, Uhrami a Dolními Rakousy. Tato kapitola je mj. i o husitském dobývání strategických bodů - měst - na Moravě o výpadech do Rakous na "vinobraní" . Petr v ní také popisuje rozdíly mezi českým a moravským husitstvím.

Dvě porážky v řadě - a to u Waidhofen an der Thaya (Bejdov n. Dyjí) 14. 10. 1431 a neúspěch Jana Čapka ze Sán při výpravě na Slovensko v údolí řeky Váhu (9-11/1431). K té posledně jmenované podrobněji viz sem ...

Výprava na Balt - o slavné výpravě sirotků v čele s Janem Čapkem ze Sán v létě roku 1433, odkud si sirotci kromě peněz přivezli i slanou vodu z Baltu a velblouda, kterého jim daroval polský král Vladislav II. Jagellonský.

Medailonek je věnovám Zikmundu Korybutovi. Na tomto webu naleznete podrobnější.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jak již citace tohoto příspěvku napovídá, tak celý tento díl autor seriálu věnoval té "lišce ryšavé", králi a císaři Zikmundovi Lucemburskému, a to velice vyváženě a kriticky jak to jen Petr umí ...

Připojím pár Petrových postřehů z úvodu ve zkratkovitých parafrázích:
♦ Již husité ho měli za pragmatika, intrikána, odpovědného za Husovu smrt v Kostnici a - Bože, Ty to vidíš! - i za to, že pozvedl světský meč proti svému dědičnému království. Byl (v počátku) nesmiřitelným nepřítelem všeho husitského. Proto husité považovali jeho "korunovaci" z 28. 7. 1420 za neplatnou.
♦ Má zrzavé vlasy jako Jidáš Iškariotský, porušuje příkaz Desatera "Nezesmilníš!", hromadně popravuje, nedrží slovo, při obraně Balkánu proti osmanské expanzi si počíná zbaběle a vůbec je synonymem ryšavého draka z novozákonní Apokalypsy a nikoli křesťanského panovníka.
♦ Okolními zeměmi vč. Říše byl vnímán spíše pozitivně. Vyrovnal se s potížemi doma v Uhrách, musel čelit Turkovi, proti němuž mu zbytek Evropy moc nepomohl, pokud vůbec. Politický talent zdědil po svém otci Karlu IV. a byl rozeným diplomatem, nikoli však vojevůdcem. "Zlatá" barva jeho vlasů byla znakem Boží přízně. Jeho nesporným úspěchem bylo svolání Kostnického koncilu a zabránění jeho krachu. Husitské Čechy a pokračující osmanská expanze byly jeho velkými neúspěchy, navíc se nemohl plně věnovat říšské politice.
♦ Má zásluhy i o svolání Basilejského koncilu, 31. 5. 1433 byl v Římě korunován na císaře, čehož si více považují Maďaři než Češi! Jako zetě si vybral Albrechta Habsburského s cílem vytvoření personální unie, která by lépe čelila osmanské expanzi do Evropy. To však byla utopie.

České dilema - "Zikmund měl k husitům názorově podstatně blíže, než si myslíme," tvrdí Petr Čornej v úvodu této kapitoly. A dokládá to tím, že jako Václav IV. tak i on ve své politice uplatňoval nadřazenost moci světské nad mocí církevní, k čemuž se "na tvrdo" vyjadřuje i jeden ze 4 pražských artikulů o zákazu světského panování církve. Během 1. revoluční fáze Zikmund zastavoval církevní zboží svým katolickým věrným a po ukončení revoluce se této praxe přidržel, a to už se týkalo i kališnické šlechty. Ryšavý Lucemburk byl totiž furt bez peněz!
Husitský program reprezentovaný 4 pražskými články jako věrný katolík nemohl přijmout z principu. Jako ten, který se pasoval do role sjednotitele Evropy, a jako světská hlava západního křesťanstva nemohl být nakloněn odstředivým tendencím husitství, byť jeho církev oficiálně stále zůstávala součástí té římsko-katolické.
Po drtivých porážkách od husitů v letech 1420 až 1422 se Zikmund stal příznivcem diplomatického (a nikoli vojenského) řešení, které spočívalo v tom, že začal prosazovat jednání s husity o jejich programu. Cesta k Basileji byla však ještě hodně trnitá a dlouhá, neboť trvala více jak jednu dekádu.
Petr se v této kapitole zmiňuje i o Dračím řádu, jehož duchovním otcem je právě Zikmund Lucemburský. Z Čechů obdržel tento řád "korouhvička" Čeněk z Vartenberka, Oldřích z Rožmberka a min. další dva.

Krásná Barbora - "Mají-li pravdu dochované kryptoportréty, byla zlatovlasá Barbora oslňující krasavice," píše Petr mj. v této kapitole o druhé Zikmundově manželce. Svatbu měli v r. 1405, když bylo blondýně Báře 13 let. Zprávy o tom, že Barbora byla známou prostopášnicí, Čornej odkazuje do říše pomluv. To potvrzuje i Daniela Dvořáková ve své monografii.

V medailonku u tohoto dílu Petr vysvětluje, proč se Zikmundovi říkalo právě "liška ryšavá".

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po ostudném debaklu u Domažlic kardinál Julián Cesarini chtě nechtě a se skřípěním zubů dospěl k závěru, že teď už zbývá jediné. Světským mečem pyšný Řím husity neporazí, tak musí pokorně přistoupit na zápas mečem duchovním, tedy na jednání. Bylo nutné se oboustranně připravit na jednání Basilejského synodu.
A tady můžeme nalézti zásadní rozpor v učení Petra Chelčického s realitou. Kdyby husité nezvítězili světským mečem, nikdo by s nimi nejednal. Nevíme, zda si tohle pacifista Chelčický na sklonku svého života aspoň v duchu připustil.

Jednání tvrdá, ale korektní - ano, taková byla jednání v Chebu v r. 1432, kde se musely dohodnout oboustranně přijatelné výchozí podmínky pro jednání v Basileji. V tomto městě byl přijat tzv. Chebský soudce, který je považován za jedno z největších vítězství husitů. V něm byla stanovena pravidla, podle nichž budou probíhat jednání o 4 pražských artikulech v Basileji.

Hádání o 4 artikuly - průběh jednání v Basileji do 14. 4. 1433. Skončila patem a měla pokračovat v Čechách.

Husitský zpěv - jednalo se o jednohlasý zpěv v češtině a bez doprovodu varhan, který prostými slovy oslavoval Boha. Jedině takový se mohl stát součástí neokázalé a počeštělé utrakvistické bohoslužby. Husitský zpěv znějící z tisíců hrdel neohrožených válečníků také zaháněl nepřítele.

Husité a Bible - husitský akcent na Bibli bylo něco, co převzala i reformace evropská. Za Karla IV. vznikl překlad Bible do češtiny a v husitském prostředí vznikly další 3 redakce tohoto překladu.
V této souvislosti si dovolím doplnit ještě tezi autora tohoto příspěvku, kterou mu bezezbytku potvrdil i prof. Čornej: "Pochopit husitství až na samou jeho dřeň bez hlubší znalosti Bible, je takřka nemožné."

Medailonek u tohoto dílu je věnován významné osobnosti 1. pol. 15. věku Giulianu Cesarinimu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Rozhovory a hádání z Basileje pokračovaly v Čechách.
Radikálním husitům se směr, kterým se rozhovory začaly ubírat, krajně nelíbil. Umírněné křídlo reprezentované Janem Rokycanou by už nejraději podepisovalo kompromis (výhodnější?) pro katolickou stranu. A tak se radikálové rozhodli oblehnout katolickou baštu Plzeň. Z jejich pohledu rozhodnutí správné, protože pokud by radikálové ovládli Plzeň, katolíkům by vyrazili poslední velké trumfové eso z rukou a jim by se rázem o 100% vylepšila vyjednávací pozice s Basilejí. Bylo však pozdě.
A to hned z několika důvodů. Vojska radikálů se postupně začala ocitat v krizi, která započala ještě před rozhodnutím oblehnout Plzeň. Podpora prostého člověka, unaveného 15 lety válčení, se od nich začala odvracet a také bývalým Božím bojovníků, nyní profesionálním žoldnéřům, kalich na prsou už vyšisoval. Navíc se Plzeň stihla zásobit. Radikální složka husitství se vydala přímou cestou k Lipanům.

Češi proti Čechům - Husité před Plzní neuspěli, v táboře obléhatelů se objevily hluboké rozpory vrcholící odchodem Prokopa Holého od Plzně do Prahy. Zde byla ustanovena 12členná vláda v čele s Alešem Vřešťovským z Riesenburka a ta postavila radikály mimo zákon. Začalo se šikovat vojsko koalice umírněných husitů a katolíků. Koaliční vojsko dobylo Nové Město pražské i s sirotčí pokladnou. Prokop Holy prchá z Prahy a staví se do čela vojska radikálů, které bylo na hlavu poraženo v neděli 30. května 1434 v krvavé řeži na lipanské pláni. Sirotci mizí v propadlišti dějin a táboři přetrvali ještě do r. 1452 (Tábor otevřel brány Jiřímu z Poděbrad), ale bez významnějšího politického vlivu - o vojenském nemohla být řeč. Zbytky profesionálních válečníků, kteří dávno zapomněli, jak se vede pluh v brázdě, se objevují v zahraničních armádách, často na straně svých bývalých nepřátel. Lipany prokázaly, že Čechy nemůže porazit nikdo jiný než zase Čech.

Dramatický vzestup cen obilí - Petr Čornej má za to, že "k porážce radikálů výrazně přispěla i změna klimatu". Objevovaly se stále častěji neúrody, rostly ceny obilí, potažmo potravin. "Ceny obilí na burzách ve Frankfurtu nad Mohanem i v Antverpách letěly vzhůru a držely se vysoko ještě roku 1436," suše konstatuje Čornej. I v Basileji si byli vědomi toho, že počasí uspíšilo porážku radikální složky husitství.
Největším omylem polistopadových "expertů" na husitství je to, že se domnívají, že husitská epocha skončila kdesi u Lipan. Zapomínají na to, že Čechy čekala ještě relativně dlouhá poděbradská éra "krále dvojího lidu", následovaná vrcholem reformace české až v r. 1485, kdy byl přijat převratný a nadčasový Kutnohorský náboženský mír, kterým Češi získali náskok před (protestantskou) Evropou poloviny 16. věku (k tomu viz také ještě sem).

Případ Bedřicha ze Strážnice - a jeho neúčast v bitvě u Lipan se svými třemi sty jízdními.

Medailonek v tomto dílu Petr věnoval Ondřeji Keřskému z Řimovic, který s Janem Čapkem ze Sán opustil lipanské bojiště směrem ke Kolínu v momentě, kdy už bitva nešla zachránit. Byli to zrádci nebo profesionální válečníci, kteří zachránili své vojáky před jistou smrtí? ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tento díl je opět věnován Zikmundu Lucemburskému, polipanskému období a je opět bez medailonku.
Nelehká jednání čekala vítěze od Lipan v období po likvidaci radikální složky husitství. Jednalo se až do poč. r. 1436 v Regensburgu (Řezno), Brně a Stoličném Bělehradu (Székesfehérvár). Basilejská kompaktáta byla přijata v Jihlavě, v červenci 1436.

Pohana z kacířství byla sňata - ze 4 artikulů byl přijat především kalich, tj. přijímání podobojí pro Čechy a Moravu a bylo zrovnoprávněno s přijímáním podjednou. Byla odmítnuta teze o tom, že podobojí je podmínkou spásy, to bylo pro Řím nepřijatelné a koncil nepotvrdil přijímání z kalicha pro nemluvňata, což bylo předmětem vleklých sporů na domácí i zahraniční scéně. Ostatní 3 artikuly byly přijaty v okleštěném znění.
Byly přijaty též úmluvy se Zikmundem a arcibiskupem byl zvolen v rozporu s kanonickým právem Jan Rokycana, který byl tedy zvoleným arcibiskupem nikoli potvrzeným římskou kurií.

Zikmund v Praze - Zikmund uznal status quo husitské země a byl opět korunován ve sv. Vítu. Navštívil také přední husitský svatostánek, chrám Panny Marie před Týnem, kde ho přivítal zvolený arcibiskup Jan z Rokycan. 11. 2. 1437 byla na českou královnu korunována Zikmundova manželka Barbora Celská.

Jan Rokycana (kapitola místo medailonku?) - žák Husův i Jakoubka ze Stříbra. Rokycana se stal synonymem umírněného husitského směru, "stál uprostřed" mezi tábory a sirotky. Jak jsem se již zmiňoval, byl v r. 1435 zvolen arcibiskupem, ale před Zikmundem Prahu opustil na jaře r. 1437, uchýlil se do východních Čech a do Prahy se vrátil až s Jiřím z Poděbrad v r. 1448. Tito dva muži si velice rozuměli. Rokycana byl do jejího odtržení od Říma příznivcem Jednoty bratrské. Podpořil Poděbradovu kandidaturu na krále. Zemřel 22. 2. 1471, na den přesně o měsíc dříve předešel na věčnost svého přítele Jiřího z Poděbrad.

Čeští Němci - tvořili dle Petra skoro 20% obyvatelstva. Husitský program je příliš neoslovil. V r. 1420, pokud nepřijali 4. artikuly, museli Prahu opustit a jejich majetek byl zkonfiskován. Vrcholí tak proces čechizace s tím, že města s německou většinou - až na pár výjimek - byla obsazena husity a přijala husitský výměr Božího zákona.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zikmundova 2. korunovace a obnovení fungování centrálních úřadů situaci v zemích Koruny české zklidnily. Zádrhel byl „pouze“ ve třech věcech: Tábor, Hradec Králové a Roháčův Sion – v tomto pořadí. Tábor a Hradec Králové byly postupně do března 1437 zpacifikovány. Zbýval Sion, který pro Zikmunda představoval poslední zhnisaný bolák na uzdraveném těle.

Rebel ze Sionu - kapitola o smutné story bouřliváka a věrného to druha Jana Žižky Jana Roháče z Dubé. Jeho potupná poprava vyvolala v husitské zemi takové pozdvižení, že ryšavému Lucemburkovi začala hořet půda pod nohama. A proto těžce nemocný Zikmund 10. 11. 1437 Prahu opustil. Pod rouškou tmy, takže se to nápadně podobalo zbabělému útěku. Do jeho smrti zbýval necelý měsíc ...

Zikmundova smrt - 9. 12. 1437 ve Znojmě. Zikmundovi se splnil jeho "dávný sen" - ozdobil se svatováclavským diadémem. Ale nyní bylo třeba zajistit nástupnictví svému zeti Albrechtovi Habsburskému.
Svoji manželku Barboru Celskou ještě stihl obvinit ze spiknutí proti nástupnictví zetě Albrechta. Za jejím zatčením údajně stál přímo Albrecht. Barbora byla uvězněna a donucena podepsat, že se vzdává svého majetku. Nějakou dobu strávila v polském exilu a poté se odebrala do Čech pod ochranu Hynce Ptáčka z Pirkštejna.

Mikuláš z Pelhřimova (kapitola místo medailonku?) - zvaný Biskupec se stal seniorem (starším) táborské církevní organizace. Tábor se v r. 1452 poddal Jiřímu z Poděbrad, ale Biskupec se odmítl podřídit Janu Rokycanovi. Byl internován na hradě v Poděbradech v hradebním žaláři, kde skonal někdy kolem r. 1460.

Město a pevnost Tábor - nedobytné! Chránil ho hrad a jeho fortifikační systém. Ve městě převažovaly polozemnice a zemnice, dřevěné a hrázděné domy se šindelovými střechami. Nic výstavného! Zděné domy byly totiž vzácností, tvrdí Petr v této kapitolce. V husitské době mělo Tábor cca 600 domů s 3.000 obyvateli. Přelom 15. a 16. st. začal Tábor postupně měnit na kamenné město.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Dokráčeli jsme společně k dílu poslednímu ...
V úvodu Petr Čornej píše:
"Mínění, že husitská revoluce vykrvácela u Lipan, už dlouho neplatí. Na polích nezi Českým Brodem a Kouřimí byla podlomena síla radikálních husitských svazů, avšak revoluce dále usilovala o legalizaci svých výsledků. Podařilo se jí to zásluhou hlavního husitského proudu, který nelpěl na prosazení maximálních požadavků, leč dokázal právně ukotvit všechny podstatné a namnoze pronikavé změny."
Ano, to by si měli uvědomit především nikým nedosazení koryfejové polistopadového názorového mainstreamu.
Nastává v českých dějinách slavná doba poděbradská a reformace česká vrcholící příznačně 2. pražskou defenestrací (1483) a Kutnohorským náboženským mírem (1485).

Co revoluce přinesla, kde zůstala na půli cesty a co se nepodařilo:
- nepodařilo se prosadit husitský program 4 artikulů pro celé křesťanstvo
- přijímání podobojí (kalich) se nepodařilo prosadit ani pro všechny obyvatele Čech a Moravy
- utrakvistická církev se neodtrhla od Říma, ale zachovala si jistou míru autonomie, tj. funkční samostatnosti, samosprávy, svébytnosti nebo chcete-li nezávislosti (teprve až Jednota bratrská v r. 1467 odmítla apoštolskou sukcesi [posloupnost], tj. svěcení počínaje sv. Petrem, přes papeže i biskupy a konče prostým knězem; tím se de facto vyčlenila z řad římské církve a nastoupila cestu první vpravdě reformační církve na našem území)
- kompaktáta byla sice kompromisem, ale vítězství husitů v tomto punktu spočívá v tom, že byla vůbec přijata oběma stranami, neboť pro římskou církev to muselo být rozhodnutí bolestivé, dohoda s kacíři, kterým překročila svůj vlastní stín, tj. něco na počátku revoluce absolutně nemyslitelného
- kompaktáta byla kompromisem, který reflektoval izolovanost husitství na evropské scéně i jeho pozice v českých zemích
- v Čechách se ke kalichu hlásilo cca 70% obyvatel, na Moravě to bylo přibližně půl na půl; poprvé v českých dějinách se naše země napříč rozdělila hlubokým příkopem (co to znamenalo, vidíme na současné situaci v ČR; bohužel rozděluje i dnes, neboť vnímání husitství v současnosti se stalo jednou z mnoha věcí, která tento již tak hluboký příkop o hodně prohloubila)
- nezbývá než s Petrem souhlasit, že se jednalo o nadčasový fenomén, kterým revoluce, potažmo reformace předběhly dobu o celé jedno století

Podlomení postavení církve - v Čechách bylo sekularizováno 80 - 90%(!) církevního majetku, na Moravě podstatně méně. Pražské arcibiskupství zůstalo uprázdněné do r. 1561, kláštery většinou vyvrácené a nebo živořily. Církevní zboží bylo zastavováno kališnické i katolické šlechtě. Tristní bilance!
Vítěznými stavy byly vyšší i nižší šlechta a městský stav. Pozice církve byla upozaděna a marginalizována. Vrcholným politickým orgánem se stal zemský sněm jako zřejmý znak protoparlamentarizmu, v němž zasedali příslušníci vyšší i nižší šlechty a zástupci měst napříč konfesemi.
Královský trůn se stal od 1440 místo dědičného volitelným. To Petr považuje za ústavní zemětřesení, z něhož povstaly struktury českého stavovského státu. Právo volby panovníka mají zástupci všech 3 stavů zasedajících na zemském sněmu. To lze bez nadsázky nazvat demokratizačními prvky!
Husitská revoluce zrodila stavovský stát a vytvořila podmínky pro soužití dvou konfesí, které vrcholí přijetím Kutnohorského náboženského míru v r. 1485.
Do druhé dekády 16. století, kdy se k nim přihlásil Luther, byli husiti prvními protestanty v Evropě. "Některé husitské liturgické liturgické zásady ospravedlnil II. vatikánský koncil, byť až v letech 1962 - 1965."
Otázku, zda husitská revoluce se všemi světlými událostmi i temnými stíny stála za to všechno utrpení, ponechává Petr nezodpovězenu. Autor tohoto příspěvku na ni však odpověděl už dávno - viz tady a také ještě sem ...
Na závěr této kapitoly Petr Čornej tvrdí, že "odsuzovat ji (husitskou revoluci - pozn. JM) a proklínat je stejná nedopělost, ba hloupost jako popírat umělecké kvality baroka a jeho krajinotvornou hodnotu".

Husitství a renesance - důležití kapitola! Dle Petra je velice zjednodušující tvrzení, že husitství přerušilo kulturní trendy směřující k renesanci. Zkrátka je to další z polistopadových mýtů odpůrců husitství. Nikdo totiž neví, jak by se umění v českých zemích vyvíjelo bez husitského zásahu, který předjímal reformaci.
K tomu na našem DF viz tady a také ještě sem ...

Král dvojího lidu (kapitolka místo medailonku?) - o králi Jiřím z Poděbrad. O Poděbradovi Čorněj mj. tvrdí, že "přirozená inteligence, politické schopnosti i původ (...) jej předurčily do čela husitské strany a posléze ho 2. března 1458 přivedly až na královský trůn".

******************************* A to je KONEC Petrova i mého seriálu. Těm, kteří ho dočetli až sem, děkuji za pozornost!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)