Právě je 19.04.2024 - 17:52

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 71 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Antonín Sova - Táborské kraje
PříspěvekNapsal: 12.04.2015 - 20:23 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
TÁBORSKÉ KRAJE

Přec jsou jen chudé táborské ty kraje,
však mám je rád až k smrti neskonale.

Hor mírné pásmo ve slunci tu hraje,
a žloutne obilí již skorem zralé,

u silnic v lesích milíř šerem hoří
a pošta truchlivými jede lesy.

Hájovny nízké v mladých dubů moři
kdes v nakupené dříví leží směsi. -

Jsou města malá, zapadlá a skrytá,
pod lesy tmavými kde soumrak dýmá. -

Cimbuří hradů zbořených Tě vítá,
a sláva Žižky v každém koutě dřímá.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 01.05.2015 - 20:22 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
BÁSEŇ K ŠESTÉMU ČERVENCI

Každoročně,
v den šestého července,
my slabí, my slabí,
..........................................................vzpomínáme.

Pochodně mátožně vlají
jak hřbitovní svíce dušičkového dne
lampiony se nad hlavami kolébají
voskově bledé, mdlé.
V oknech neživé, vyhaslé, dávnověké
..........................................................symboly kalicha.

Oči nesmírně smutné,
teskné a plaché
sledují oblak světla,
jenž mizí
..........................................................v dálce . . .

A přece dnes červenec v polích hoří,
výbušný, dravý měsíc,
dobyvatelská touha a vůle
žhne vesmírem,
bezkonečný, horký a prudký je tep
nepokorné duše,
jež dáti chce více,
..........................................................než přijala!

Jaká nádherná slavnost
Tvé nesmrtelnosti, Mistře,
v plném slunci a dechu
drsné, konkretní země!
Jaká nesmírná touha,
tušiti přítomnost Tvoji
v živoucím rythmu srdce
jak vonný a přetěžký klas
..........................................................v teplé dlani!

Pročež
spadni, oblaku světla,
s historického nebe
do našich nebohých duší
jak skřivan do tmavých brázd,
a zdvihni je v jiskřivém jitru
statečné, bratrské každodennosti
k Nesmrtelnu!


''Květná neděle''
''Přerod'' 1. VII. 1924

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Husův pláč
PříspěvekNapsal: 01.05.2015 - 22:32 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8712
Bydliště: Athény východních Čech
Citace:
...
Každoročně,
v den šestého července,
my slabí, my slabí,
vzpomínáme
...

Možná by dnes Jan Hus zaplakal nad svým národem ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: F. S. Procházka - Šestému červenci
PříspěvekNapsal: 10.06.2015 - 21:06 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
ŠESTÉMU ČERVENCI

Ještě nedohořelo,
ještě nedobolelo!
Plamen křivdy šlehá kletý
dosud Pravdě přes čelo
jako před pěti sty lety.

Kouř se vine dále tich
krajem v šedých závojích,
do duší se smutek vtírá,
jak se z dálné vatry zdvih',
a Vzdor marně pěstí svírá.

K čemu onen plamen plál?
Zda-li blíž jsme, zda-li dál?
Pro šum řečí, aby zněly,
pro praporec, aby vlál?
Či jsme špatně rozuměli?

Zdráv buď dni v střed našich Čech,
výhní budiž duší všech,
očisť muže v plamu lázni,
k práci posvěť je tvůj žeh,
síle růst dej, zhynout bázni!

Neboť nedohořelo,
ještě nedobolelo!
Plamen křivdy šlehá kletý
dosud Pravdě přes čelo
jako před pěti sty lety.


(Písničky kovářova syna)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Jan Rokyta - Štěpán z Pálče
PříspěvekNapsal: 16.06.2015 - 19:48 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
ZE ZPĚVNÍKU POZDNÍHO HUSITY:
ŠTĚPÁN Z PÁLČE


Kněz ve vězení, chorých tváří,
zmučených v duše rozepřích -
na prahu svědci, komisaři.
Ctnost na slámě - a v nachu hřích...

''Zde slyš, co proti tobě svědčí
a nezapírej zarytě,
sic vina tvá se ještě zvětší
a na hranici zničí tě!''

- Nemohu k slovům těm se znáti,
tak neučil jsem český lid.
Ať plamen hranice mne schvátí -
však pravdy nelze ustoupit.

'' ''Ne, nevěřte mu, pravda jistá
že těžce bloudil ve víře!
Ty věz, že od zrození Krista
nebylo nad tě kacíře!'' ''

Kněz bledý na mluvčího patře,
setřel si chmuru na čele . . .
- To ty jsi, Pálči? Ty's to, bratře?
Tak pozdravuješ přítele? . . .

I schoulilo se srdce vroucí
a zrak se ke zdi obrátil -
a jeho svědci, jeho soudci
za druhem druh se vytratil . . .

Kněz dobrý shořel na hranici,
i Páleč zašel v smrti kruh -
však Husův duch vždy plane svící,
a nezmizel ni jeho druh.

Jak písek v poušti, ryby v moři,
tak rozmnožil se jeho rod -
by Husa zničil, přes pohoří
k nám volal hrůzu cizích rot.

A ještě nyní mezi námi
jest plno jeho pravnuků -
sic nás i sebe Husem mámí,
však s paliči jdou na ruku . . .

Že nejsi Páleč, bratře, pravíš?
Že Husa ctíš? - Mlč, bratře, lžeš!
Jsi Pálčem, dokud k nim se stavíš,
z jich domu dokud nevyjdeš!


(Besedy času)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Ladislav Quis - Žižkovo pole
PříspěvekNapsal: 28.06.2015 - 19:43 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
ŽIŽKOVO POLE

Ta věž přibyslavská
pěkně vysoká.
Kolem plodná pole,
jedno jenom holé
z roku do roka.

Sedlák při robotě
orati je šel;
ale v okamžení
zem se v skálu mění,
zlomen pluh v ní tkvěl.

Sedlák zbledl. Před ním
slepý Žižka stál.
''Na smrtelném loži
mém zde růst nech hloží
jako dosud dál.

Jdi a pověz lidu:
nemůž paměť mou
zničit pánů zloba,
ani zvrhlost roba
rukou nevolnou.''


(Ballady)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 15.07.2015 - 21:33 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8712
Bydliště: Athény východních Čech
Jaroslav Vrchlický
VERITAS OMNIA VINCIT

(1432)

V starém Norimberku střechy, arkýře
oživnuly náhle, mosty, pilíře,
    lid se hrnul se všech stran,
    do městských se hrnul bran,
uvítati zatvrzelé české kacíře.

Jaké kde jen okno, hlava na hlavě,
přihlíželo vše k té divné výpravě,
    měšťák, babka stařičká,
    svěží dívčí tvářička
vedle fousu žoldákova ve kštic záplavě.

Věžník na dřevěném brány ochoze
zadul v roh, vše ztichlo náhle v hlomoze.
    ''Jedou!'' znělo, šept a ruch,
    od sluchu se neslo v sluch.
''Hleďte, kdo to stojí vzpřímen prvním na voze?''

''Jako hora stojí s hlavou odkrytou,
vážné tváře s dlouhou bradou vlnitou,
    rek půl a půl bakalář,
    svatým ohněm plane tvář,
bez meče, zjev jeho pouhý jest mu záštitou!''

Za ním druzí muži, spousta brad a kštic,
osmahlá tu mnohá nad pergamen líc,
    paže, plece svalnaté,
    ty lví hlavy kosmaté
ošlehány dýmem ohňů, sdrány od vichřic!

To jsou tedy oni, čeští kacíři!
Před těmi svět chví se, kam jen zamíří!
    Před těmi se v útěk dal
    s vojskem legát kardinál,
jako do svadlých když hvozdů vichr zahýří!

K Basileji táhnou v svatých otců sněm
ti, již prošli řeží, bitev plamenem!
    V míru spějí, nehrozí
    ti, jichž druhdy pod vozy
k Dunaji až do Vltavy třásla se zem!

Na praporech září orlice, tam lev!
Z vousatých rtů vážný, dumný splývá zpěv!
    Cizí jest jen jeho řeč,
    ale v každé notě meč
Němcům do srdce se vrývá, bouří jejich hněv.

V středu vážných kněží, zástav ve stínu
jeden knihu velkou drží na klínu,
    jak by četl v bitev dým
    ''Mene, Tekel, Ufarsim''
v zkaženého, prokletého světa ruinu!

Ticho v davech dusné, v mnohém oku žeh.
''To ti kacíři jsou, arcivrazi z Čech!''
    Mnohá matka na syna
    zbitého kdes vzpomíná
v černých lesích u Domažlic neb kdes v plamenech!

Projeli již branou, každý ztlumen hlas.
Matěj Louda z Chlumčan rozvinul tu v ráz
    velký prapor k nebi výš,
    na něm Kristův svatý kříž,
kalich s hostií a kolem nápis: Veritas! ...

Jak dul vítr v prapor, jak by v knize list
obracel se dále, každý mohl číst:
    ''vincit omnia!'' Tak vál
    hrdě větrem, jak by smál
v tvář se všem, jak v něm by rouhal sám se Antikrist!

Klidný posud Němčík s úžasem to čet'.
zatínal pěst brzy, v lání křivil ret.
    ''Jaká je to odvaha!
    Pravda že vše přemáhá?
V Basileji teprv o tom přesvědčíte svět!''

Prapor hlásá: ''My svět přesvědčili již!
S hostií ten kalich i ten Kristův kříž!
    ''Omnia,'' dí jeho hlas
    němý, ''vincit veritas!''
Nejen starý Norimberku, světe, teď to slyš!''

Ale v lidu náhle divé jitření,
k meči, ku oštěpu sahat nelení,
    ba již se střech, arkýřů,
    z ulic, rohů, vikýřů
nejedna páž napíná se, v pěsti kamení!

Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,
v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.
    Šeptem pravil: ''Matěji,
    stoč ten prapor raději,
nelze posud světu hlásat pravdu z plných plic!

Málo těch jest, kdo ji nésti umějí,
sudlicemi v leb jim vpiš ji v naději!
    Hlásat ji však v ulicích,
    budí vztek anebo smích,
pane Loudo z Chlumčan, prapor svůj stoč raději!''

Uposlech' pan Matěj, prapor stočil v ráz.
Tiše Norimberkem jeli dále zas.
    Prapor schován do vozu,
    jen v kol jejich hlomozu
''Kdo jste boží bojovníci'' hymnus dál se třás'!

(Bozi a lidé)

zaslala: Dáša Nová


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Adolf Heyduk - Jan Želivský
PříspěvekNapsal: 28.07.2015 - 23:26 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
Adolf Heyduk
JAN ŽELIVSKÝ

(1422)

Radnice stojí
v starobním kroji
před Týnem;
v radnici studna
rudne však u dna -
divno všem.

Sem rada mstivá
Jana z Želiva
vlákala;
pad´ z vůle vraha,
zděšená Praha
plakala.

V noci, jak sova,
Hynek z Ostrova,
ďáblův syn,
zval pány v radu;
šli vrátky v zadu
na zlý čin.

Při radním stolu
shodli se spolu:
''Zahyň dnes
se svými many
od Sněžné Panny
mistr kněz!''

Šla blána lstivá
k Janu z Želiva:
''Nechtěj dlít;
v úzkých jsme tady,
rač nám své rady
udělit! -''

''Mistře můj drahý,
jdeš mezi vrahy,
znám jejich vděk;''
tak - hlava bystrá -
varuje mistra
Vilémek.

Hašek a druzi
divnou k té schůzi
strojí věc,
znáš-li jich zradu?
Nejdi dnes v radu! . . .''
''Půjdu přec!

Sivé mé skráně
jsou v rukou Páně,
nech mne jen!'' -
V léčku šel zradě,
spoután byl v radě,
než byl den.

''Co chcete, tmáři?''
''Zhubit tě, lháři,
už jsi jat,
běs v tobě vězí,
bouřlivý knězi -
budeš sťat!'' -

K studni ho vedli:
''Modli se, nedli,
marný hněv!
Chystej se, kate,
z šíje ať klaté,
tryskne krev!

Bouře kdo množil,
uzrál, by dožil;
hlavu schyl,
však bys nás brzy,
svůdníku drzý,
vyhubil!''

''Za lid, jenž v právu,
rád složím hlavu
na špalek;
vy však, ctní páni,
své dáte za ni - ''
a Jan klek'.

''Neprosím hlavy,
národ to spraví
s vámi hned;
věz, Hašku lstivý,
Bůh činí divy! . . ''
Hašek zbled'. -

Kles' sluha boží,
lid však se množí;
ze všech stran
k radnici pílí:
''Kde je náš milý
mistr Jan?''

U vrat se staví
zjitřené davy,
roste hněv:
''Za skráně svaté
svoje nám dáte;
krev chce krev!

Ej, rado běsná,
odplata děsná
stihne vás;
úskok i hanu
na milém Janu
ztrescem v ráz!'' -

Nemaje hráze
hněv těkal v Praze
uzdy prost;
k děsivé hrůze
z té radní schůze
rost' a vzrost'.

Ondy vzdor ctnosti
Vilémek v zlosti
topor chyt':
''Sťali mi druha,
pomstím se ztuha,
zapru cit!''

Sekeru jímal,
výše ji třímal,
hněvem hnán:
''Vzchopte se, braši,
chceť pomstě naší
nebes Pán!

Spěš, lide boží,
ďáblovo hloží
rvi tvůj hněv;
mař pány z rady,
skokem jak hady
maří lev!''

Sekerou blýskal,
chroptěl a výskal:
''Sem jen, sem!
Či si dáš vrahy,
lide můj drahý,
týrat zem?

Rychtář i radní
konšel, vše padni
smrti v plen;
vidíš? chtí zpátky
zadními vrátky
prchnout ven!

Nedovol tomu,
aby šli domů,
zhub je, zab,
ať třeba kleká,
pláče a heká
zrádný rab!

Pohleď - '' a z davu
Janovu hlavu
zvedá výš -
''dotrpěl v muce,
tuž svoje ruce,
msti se již!

Do boje, v srážku
štval jsi nás, Hašku,
jak chrt;
hněv, tak se stává,
za jednu dává
sterou smrt!''

Není již klidu;
pražskému lidu
vládne vztek!
Janovu hlavu
přednáší davu
Vilémek. -

Zrada je zbita,
pomsta je syta
ven a ven,
Hašek, zdroj zmatku,
bez cti a statku
prohlášen.

Lid však zřel trudně
do radní studně
na vodu;
sťaliť mu páni
Janovou skrání
svobodu.

Posavad zdola
tajně to volá,
jak dí zvěst:
''S bezprávím v boji
sílu má dvojí
česká pěst!'' -

(Bohatýři)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Viktor Dyk - Země Chelčického
PříspěvekNapsal: 13.08.2015 - 11:32 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
Viktor Dyk
ZEMĚ CHELČICKÉHO


V tu krajinu jsem také zabloudil.
Rašelinatá, bořící se půda.
Z nedávných bitev tábor koster zbyl,
a slunce plála před západem rudá.

- - Leč potom rozstřel soumrak křídla zlá.
Lze se jen modlit, nelze něco říci.
Příroda sama jaksi zamlklá.
Zamlklá a moralisující - -

Jsou monotonní, šedé krajiny
a perspektivy bezútěšné vždycky.
I v dětských očích leží doktriny,
bizarní traktát theologický.

A jak jdu, úzkost roste v duši mé
před někým, kdo je příliš Spravedlivý.
Zvuk slova láska, o němž mluvíme,
má akcent chladný, sofistický, lstivý.

Do nebe hledím, pouhý přísný sen,
jediná touha, intensivní, čistá.
Ve slávě světa ďábel zosobněn,
v oblacích slunce je však oko Krista.

To oko Krista hypnotisuje.
Evangelia sen sním velkolepý.
Passivní duše za vše děkuje,
plod zakrnělý děkuje těch stepí.

To oko Krista hypnotisuje.
Rybářů vidím Galilejských sbory.
A dobře zřím-li, kdes se rýsuje
netrpělivý stín . . . stín Bílé Hory.

(Marnosti)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Jan Rokyta - Kalich
PříspěvekNapsal: 21.08.2015 - 17:48 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
Jan Rokyta
KALICH

Nám kalich ve dlaň vtiskly naše děje:
- Nuž pijte z něho všichni, co vás jest,
ať po vše časy před vámi se skvěje
a pevně vždy jej svírá vaše pěst! -

A tak se stalo. Pro ten kalich stkvící
my zapěli jsme chorál do ticha -
od hor až k horám táhli kališníci
a z Čech se stala země kalicha.

My kalich po kraj vínem naplnili
a v mystickou jsme měnili je krev -
to byl náš nápoj nadšení a síly,
že vrahy zaháněl náš pouhý zpěv.

Však přišel čas, že ne my jako prve,
leč jiný že nám kalich obsloužil -
byl zase po kraj plný rudé krve,
však to byla krev z našich vlastních žil.

To nápoj nadšení a síly nebyl,
jímž kalich náš té doby přetékal -
zjev umrlčí se z něho na nás šklebil,
kdo z něho pil, buď umíral neb štkal.

Krev vlastní dlouho z kalicha jsme pili,
i hořkost slz, jichž proud se po věk lil -
však bylo hůř, když jedem naplnili
nám kalich, by nám duši otrávil.

A my jsme pili, pili zapomnění,
jed pronikal nám v každý sval i v kost -
i svědomí v nás ztichlo v opojení
a zapomnělo na svou minulost . . .

A posud kalich s cizím jedem v pěsti
jak v snění křečovitě držíme;
nám zdá se, že pijeme míru štěstí -
že srkáme jed zhouby, nevíme . . .

Je čas, by někdo probudil nás snící,
by mocným hlasem zvolal do ticha:
Vylijte obsah, bědní kališníci,
vylijte cizí obsah kalicha!

Ten cizí páchne durmanem a blínem,
stín omámení táhne přes čelo -
vy naplňte si kalich vlastním vínem,
v němž sluneční by světlo hořelo.

To bude nápoj nadšení a síly,
jak bývávalo kdysi před věky,
a povede vás k zářivému cíli,
jejž praotec váš hledal daleký!

Vám kalich ve dlaň vtiskly vaše děje:
nuž pijte z něho všichni, co vás jest,
ať po vše časy před vámi se skvěje
a pevně vždy jej svírá vaše pěst!

(Besedy Času)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: František Chalupa - Děti
PříspěvekNapsal: 29.09.2015 - 18:22 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
František Chalupa
DĚTI


Váhá prchnout noc. Den bílý snad by
raději si hověl v nočním klidu.
Což se leká vozové té hradby,
toho muže, v jehož hrozném vidu
zírá, co mu táhne myslí, duší?
Hrozí se den, co se stane, tuší.
Dlouhým hákem v dlouhém háku věze,
těžký řetěz vozů hradbu spíná.
Nehybná ta hradba - na řetěze
jak by přikuta saň, - dnes tak líná.
Vida Roháč Prokopa tam kněze
na širokém voze nepohnutě
státi, v dáli upírati hledy,
přistoupil a vece:
''Dneska tedy?''

Vůdce Prokopa hlas zazněl dutě.
''Ty díš! Po prvé a naposledy!'' -
opět v dáli zadíval se němě.
Skočil Roháč s vozu, syrá země
zaduněla, zachvěla se v hloubi,
když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby
na kůň jezdce volá, pěší v řady.

Hvězda jitřní, hvězda lepé vnady,
vidouc, co se děje, v hrozném žase
na vysokém nebi ztratila se,
a když rohy, trouby ječí zase,
pomalu den bílý opět vzchází
jako jelen nepokojný z mlází.

Voj se k voji, četa k četě řadí.
Jako obrovité tělo hadí
lehce někdy pohne sebou v spánku,
tak se hnula řada těžkých vozů.
Zařinčely řetězy, když článků
otřásly se rezovité kruhy.
Zas tu ticho tiše, bez hlomozu.

Slunce usmálo se do červánků,
zveselené hlédlo v chladné luhy,
jas mu planul na zarudlém líci.
Myslí, že ty vozy násep pouze,
že ti svalovití bojovníci
tamo, kde se hlava kloní k hlavě,
že to staré duby na doubravě,
které jaro ždají v teskné touze?
Že ty sudlice a dlouhá kopí
bezlisté jsou, rozsochané sněti,
ze kterých si vítr posměch tropí?

''Jsou-li pohotově, milý Jene,''
tu se Prokop táže, ''moje děti?''
''Vel jen!'' v odpověď mu Roháč vece. -
''Nejprudším dnes útokem se žene!
Jako dravci z vozové té klece
vyřiťte se!" velí Prokop zjařen.
''Prvním útokem buď Naumburg zmařen!
Nezůstane na kameni kámen.
Bojovník i ten, kdo prchá zmámen,
nesmí uniknouti děsné smrti.
Chci dnes, by mé děti jako chrti
na lov byly rozeštvány,
vzduch by naplněn byl krve parou.
Dovedou to; rázem vniknou v brány,
rozjařeni naší slávou starou.''

Přisvědčil mu Roháč; syrá země
otřásla se, zachvěla se v hloubi,
když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby
v pochod jezdce volal, pěších řady.
Pohnuly se voje. Chmurně tady
Prokop stojí; slyší, země syrá
jak že duní, hučí, chmurně zírá,
jak se těžká hradba rozevírá,
aby voje mohly k předu spěti.

''Mužně k předu,'' volá, ''moje děti!''

Kudy půjdou, rozhlíží se kolem.
Což to vidí? Což jej smysly mámí?
Divný obraz, divný, málo známý
jeví se mu . . . V nekonečné řadě
rozlehlým, prv opuštěným polem
k táboru se průvod dítek blíží.
Váhá nožka, jindy jež tak svíží,
očko, jindy jež tak patří mladě,
zarosené upjato je k zemi.
Ratolístky nesou - vzduchem ranním
sněhobílé zavlávají šátky
nad svěžími v rukách haluzemi.
Tiše jdou neb s utajeným štkaním.
Prokop užas'. Chvěl se jak dub v bouři,
čelo jasní, jež se dosud chmouří,
mocně volá, voji velí: ''Zpátky!''

Stanou jezdci na divoké pouti,
dlouhé řady pěších s nimi stanou . . .
První dítko s tváří uplakanou,
které ručky k vůdci vztáhlo němě,
neváhal tu Prokop obejmouti,
na čílko je políbiti jemně.
Odpuštění v jeho duši rozvil květ
v sněhu hněvu. ''Velké děti moje, zpět!''
velí bojovníkům. ''A vy malé v stany! - ''

''Naumburg spasen!'' rozlétlo se v svět,
v široširé toho světa strany.

(R. 1432 přitrhl husitský vojevůdce Prokop před město Naumburk, chtě je zničiti, dal se však uprositi procesím dítek k němu vyslaných.)
(František Chalupa, nar. ve Velkých Králicích blíže Uhlířských Janovic v Čechách 1857, zemřel v Praze 1890. Vydal sbírky básní: Záviš a Zpěvy bohatýrské. Mimo to vesnické povídky: Naše ves jindy a dnes (1886) a hojné překlady z ruštiny: Kvítí z ruských luhův a Niva.)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 15.10.2015 - 18:21 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
Eliška Krásnohorská
NA HOŘE TÁBOR


Duch lidskosti v dob různých pomíjení
hrou nekonečnou podoby své mění.
Jsou sklonky dob, kdy malý jest a planý
jak bludice, jež v bařině se ztrácí,
i chvíle jsou, kdy vichrem zaburácí
a blesky vrhá ve svět polekaný -
i zaniká zas v tichu beze stopy.
Však jitra věků planou, kdy se vzchopí
v let nebeský, jsa zjevem plným lesku
tak obrovským, že křídla po nebesku
jak červánková záplava se šíří,
kol všechen objímají vidokruh,
a vánkem, jejžto ladný jejich ruch
vlá v prostor, hvězdy se své dráhy víří
a v jeho peruť oblačnou se věsí
jak perly rosné. Šumí jako lesy
ten jeho let, jak moře oživené
vln myriadou v srdce lidská žene
a v hloubi jejich úhozem svým zvoní
zvěsť zázračnou, jež opojení roní
v poušť prahnoucí těch žasem němých duší,
jichž chvění příchod velkých divů tuší; -
on vstříc jim úsvit - vstříc jim slunce metá
a světlem Božským mění tvárnost světa! -

Ten duch to byl, jenž zavál mocným křídlem
nad horou Tábor. Tisícové spěli
sem s duší toužnou, předtuchami chvělí,
by napojili zázračným zde zřídlem
svých duchů žár. Šli muži, v rukou zbraně,
pravd Božích pramen hledat odhodlaně,
a ženy věřící, že tam se prýští,
šly, zříce v duchu velké losy příští
a světa očistu v dob nových zoře.
Šli zpívajíce. Zvuků chvějné moře
se vlnilo až pod oblačnou báni;
i táhli zástupové se všech strání
a z lesů, z polí dalekého kraje
v ten čaromocný střed, tak plný taje,
jenž vábil k sobě vše jak zaslíbením.
I podávali s náhlým roznícením
své vše, své stkvosty, ba i krev i žití
a děti svoje v zástavu své víry,
že všecko lidské trvání a bytí
pán světa v lásce bez konce a míry
jich nadšením, jich činem znova spasí.
Z úst kazatelů svoji žízeň hasí
po zvěsti té, jež tajně plane vzduchem.
A heslo to, jež dáno lidstva duchem
těm blouznivým dob novým buditelům
a paprskem se sneslo k jejich čelům,
zbraň posvětilo jim i jejich dětem
a zvěstovalo, že to vše, co světem
vlá Božího, co svatého jim dáno
a svatokupecky pak zaprodáno,
že vše to zastkvěje se na oltářích
zas očistěných, s nichž to nyní skleslo;
to zázračné, to divomocné heslo,
jež proudem pláče na osmahlých tvářích
prv mluvilo, než hlasně jásajíce
si padli v náruč, líbali své líce
a srdce k srdci, k čelu tiskli čelo -
ta přísaha, to velké heslo znělo:
''Jsme bratřími!"
Ó svatý lidstva duchu!
Snes peruť svoji v čarovábném ruchu
zas k hoře Tábor! Obnov výkřik sladký:
Jsme bratřími - jsme dětmi jedné matky,
té vlasti, na jejížto půdě svaté
zde stojíme! Ó vzdejme srdce vzňaté
jí v oběť zas! Ať ladnou horoucností
duch bratrství jí znova osvobodí,
co svato jí, a zoře budoucnosti,
svit nových dějin z našich snah se zrodí!
Ó bratři! Posvěťte tím heslem ústa
i srdce svá! Zvěsť velká k nám tu věje,
jen sbratřením že česká pravda vzrůstá -
a z víry v božství pravdy české děje.

(Letorosty)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 23.12.2015 - 20:20 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
František Táborský
ET IN TERRA PAX!


Kam pohlédneš, všecko bílé, bílé.
Přišly vánoce, ty svátky milé.
Mrazem jiskří sníh. V něm stopy vlčí.
Chlum i hora choulí se a krčí.
I ty staré domy Kostnice
i ty úzké její ulice
stojí schouleny jak stařeny
na prahu své těsné výměny.

U Dominikánů v Konstancii
bratří mniši pěkně v teple žijí;
oknem z kuchyně jde bílý vonný dým,
blahou předtuchou se plouží okolím.

Pod nimi však v hloubi, v podzemí,
kde se puch a vlhko družně tmí,
klášterní se tají vězení.
Dovnitř s vánicemi, bouřemi
oknem, jemuž krutost člověčí
dala mříž jen silnou v bezpečí,
déšť i chlad i mráz i sníh mu vniká,
vítr na mříž píská si a vzlyká.

U Dominikánů v Konstancii
libé vůně se stolů se lijí
refektářem velkým, plným mnišských líc,
hlasu lektorova a cinkotu lžic.

Nezabloudí ani maličká
s nebe dalekého třpytná hvězdička
v pusté vězení to klášterní,
kdy už dozní ''Ave'' večerní.
Jenom se zdí slzy kapají,
chvílí zdi jen hrůzou zalkají,
jak v nich šepot roste v mluvu jasnější,
slova vroucnější a odevzdanější:
''Hospodine, Tys mé slunce!
Ty mne zhříváš, kdy se třesu mrazem,
kdy už všechno na mne zanevřelo,
den i noc jen bičují mé tělo.
Ty je sílíš, aby neumřelo,
Ty mne zvedáš, kdy už padám na zem.

Hospodine, Tys mé slunce!
Dýcháš na mne, kdy mé údy křehnou,
Ty mne líbáš, kdy mé tělo stydne,
Ty mně šeptáš slovo živné, vlídné,
v hruď mi stavíš opory tak klidné,
že ni mráz ni žalář jimi nehnou.

Hospodine, Tys mé slunce!
Tys můj oheň, Tys mé teplo vábné,
Tys můj jarní vánek, ach, jak svěží!
Tys můj lék, když tělo choro leží,
lékař, jemuž odvděčím se stěží,
v jehož moc má víra neoslábne.

V Tebe věřím, Tvůj jsem všecek.
Přes ten mráz mé srdce k Tobě plane,
díky plane, oči díky slzí,
žes mé srdce učinil Svou tvrzí,
z níž má duše čista vyjde brzy
k Tobě, vpustíš-li ji, Pane, Pane.''

-------------------------------------------

U Dominikánů v Konstancii
v refektáři celou litanii
pojedli už mis, teď zapíjejí vínem.
Štědrý den dnes - Bůh svět spasil Synem.

Na ledové dlažbě vězeň klečí,
mistr Jan, se třesa jako v křeči,
v těsném, temném, syrém vězení,
schvácen horečkou a u vytržení.
A kolkolem všecko bílé, bílé.
Přišly vánoce, ty svátky milé.
Mrazem jiskří sníh. V něm stopy vlčí.
Dům i hora choulí se a krčí.

''Hospodine, Tys mé slunce!
Ty mne zhříváš, kdy se třesu mrazem,
kdy už všechno na mne zanevřelo,
den i noc jen bičují mé tělo,
Ty je sílíš, aby neumřelo,
Ty mne zvedáš, kdy už padám na zem.''

---------------------------------------------------

U Dominikánů v Konstancii
v refektáři poslední už pijí,
židle hrkají, ''benedictio'' zní -
bratry svolává už zvonek na jitřní.

----------------------------------------

V Kostnickém dómě zvony zahučely.
Zvěst slavnou nesou na svět celý,
zvěst slavnou, která omladit chce svět
kol pod sněhem tu v tuchách dřímající,
že cítíš semeno v něm klíčit chtící
a sbírat síly na jarní svůj květ
i na tu krásu plodů budoucích
a tvůrčích zárodků v nich, věčných, nemroucích.
Noc venku bezměsíčná, plná hvězd.
Zem pod sněhem jak v teplém kožichu
si šeptem opakuje potichu
tu milostnou a sladkoblahou zvěst,
již od hvězd slyšela už tisíckrát.
I Bodam ztich. Zří ještě ohně plát,
jež odrážejí se v něm v hluboké kdes dáli,
jak na dně na svícnech by opálových plály.

A také dóm se rozhořel sty svic.
Plá v presbyteři alej voskovic
jak sloupů bílých; s klenby lustry visí,
zdi hoří svícemi, jak v třpytu tom
by s nebem hvězdným závodit chtěl dóm,
a v lesk ten zlato s barvami se mísí
rouch knížat, šlechticů i halapartníků
a paní bohatých a městských tatíků.

Sám papež Jan v něm slouží půlnoční
a prvním jáhnem císař Zikmund jest,
jenž právě před chvílí svůj slavil vjezd
v to říšské město v záři pochodní.
Teď s korunou a v dalmatice pyšné
on králi králů přisluhuje v duši hříšné
a kleká k oltáři a majestát svůj stře
jak roucho na cestu mu v krotké pokoře.

A v pravo v levo září infule
a pluviáty z těžkých brokátů
tak různorodých otců prelátů,
jichž tváře bystré, tam zas odulé,
tu z očí plá ti výklad scholastický
a tam zas dým a oheň fanatický;
i vlídné sem tam rty, v nichž laskavý dlí smích,
víc ostrých, tenkých však neb chlipně vydutých.
Zříš v očích blesk tu Hispanie hrdé,
vtip Francie, tíž Germanie tvrdé,
hyb čilých Vlach, klid moudré Anglie,
i snivost východu tu hledí dumná
a sterá jiná tvář, tu vlídně umná,
tu zlostně líná. A co divných je
tu čel a kterak různotvarný nos!
Toť Sbor - úl. Včel? Ne, ne, v něm sršňů víc a vos.

K nim shlíží pode trůnním baldachýnem
a přepočítává v nich papež Jan
své soky, jimž - ó, tuší to! - je ve psí dán,
již vyrazí ho sekeru jak klínem.
A na tváři zvlášť utkvěl nemilé,
tam na tom energickém profile,
v němž opravdovost tkví a výmluvnost se tají -
přísného kardinála Petra d' Ailly.
Jak zabrán modlí se! Vzhled pouhý naň
mu dává cítit, že v tom těle duch
s rozmyslem odvážlivým rozpial kruh
své vlivné moci. Cítí jeho zbraň
i její ostří. Nemůž odtrhnout
svých zraků s něho, ač radš probodnout
by chtěl ho; nemůž snést té přesily,
jak vábí k obdivu a jak je nemilý.

''Ten gallský advokát s očima lstnýma,
tak příliš opatrný, by byl rekem,
a příliš smělý, by byl sluhou Říma,''
Jan papež prohlíží ho, plana vztekem;
''jenž příliš stár, by k sokům církve patřil,
a příliš mlád, by se starověry se bratřil,
však vždycky silný dost, by vedl celý Sbor
přes hlavu papeže a jemu na úkor.''

Toť on, co učí (že prý v nadsázce):
Na víře, naději a na lásce
je církev zbudována trvalá.
K ní víra spoustu kvádrů dodala,
k ní naděj zdi až nepřestupné vyhnala
a láska střechu všeobjemnou vypiala,
tož láska k bližnímu jak k Bohu stejná
a neproměnlivá a věčně neochvějná.

V ní plny ducha vnitřní stěny jsou,
v ní okna - kazatelé, učitelé jasní,
Božího slova pravdy - portálové krásní,
a sloupy pevnými v ní muži činní jsou,
pastýři, vůdci. Ne na písku, větru,
ne na plachém a zastrašeném Petru,
než přímo na Kristu je církev zbudována,
a jenom tak ji nepřemůže pekel brána.

''Jen tak! . . . Mně vyrážeti otěže,
v prach svrhovati mocnost papeže
ten sýček chce, ten sýček z Francie!''
Jan papež zraky své v něj zaryje.
''Je nebezpečný, přímo na mne míří:
'Když papeži teď tři jsou, proč ne třikrát čtyři?
Proč každý národ mít ho nemá, každá zem,
by jejich před Bohem byl představitelem?'

Ne hlavou však, když hlavou Kristus jest.
Tak Francie trůn Říma podtíná,
že stačí pak jen silná jedna pěst,
a trůn ten skácí se, Tak konec začíná.
Podrývá zvolna mysl podevratná,
tím nebezpečněji, když není chvatná,
však za to svůdná. Z rozvalin, až zajde Řím,
svůj vlastní vystaví si každá země Řím.

Tak buduje on církev, Petr druhý,
ne na skále však. Základ méně tuhý
jí dává, základ vratký, drobivý,
v němž není místa pro trůn papeži
ni vládu světem, jenž mu náleží
a již mu kácí duch ten hativý.
Jak všecek protivný je i ten jeho klid!''
Jan papež slyší hruď svou hovořit.

''Ten rozum Francie!'' . . . A vedle něho
jak věž se druhý přítelíček tyčí,
Řehořův vyslanec, Jan Dominici,
jak jeho pán pln ducha bojovného,
zrak do papeže klidně zarytý,
a zrak ten dí: ''Když on ne, ani ty!''
Jan papež dobře čet tu výzvu v pohledu
a na mžik sklopil zrak a zkrátil besedu.

To orel byl, jenž hrdě seděl, pevně,
jak jeho hnízdo na skalnatém břehu,
v nějž prudká Adria mu bourá hněvně
a jindy všecku slast a všecku nosí něhu.
Ten jeho Dubrovník, ten krunýř z ocele,
jenž z moře vynořuje se tak vesele,
jak racek obrovský by vyletoval tam -
ne krunýř pouhý však, duch hrdinný to sám.

A oba usedli si - o, res jucunda! -
hle, oba usedli si - blízko Zikmunda.
Tam sedí už - ''Zda náhoda či vnuknutí,
že tak se sesedli? - Ne, to je spiknutí!''
Jan papež uvažuje pátraje,
v tu tajnou schůzku soků zíraje -
Tam sedí kardinál Filastre z Francie -
''Ah, opět Francie!'' Jan papež zanyje.

A vedle něho, vnořen v graduál,
zpěv vážný vnímá vetchý kardinál
od Kosmy svatého a Damiána
v překrásné Florencii. Tvář tak bledá,
jak truchlila by, že jí kvésti nedá
ukrytý neduh, jímž hruď nahlodána,
však v očích svíce přesvědčivá, smělá -
to právník Paduy, Francesco Zabarella.

Jich klid a tichá zbožnost plnily
tím větším neklidem a vlnily
hruď papežovu plachým chvěním,
když cítil vzezření jich nelibá
a jak jich zrak se jemu vyhýbá
a mimo něho, přímo s povržením,
se nese k oltáři, kde na kříži
Bůh v člověku v chrám s láskou pohlíží.

Jan papež rozčilen se od nich trh
a ke svým věrným rychlý pohled vrh,
se spasit pádě v jejich náruče,
chtě spasné slovo vyrvat jejich rtům -
k svým věrným, věrným vlašským prelátům
a k arcibiskupovi z Mohuče,
než síla neznámá a divná jeho vzhled
k těm jeho soupeřům jen táhla zpět . . .

V Kostnickém dómě zvony zahučely.
S šumivým ruchem povstává chrám celý.
Je čtení evangelia, té zvěsti
tak předivné, té hvězdy na rozcestí.
Kůr dozpíval. A před papeže ke trůnu,
jenž sedě v zlatě nese trojí korunu,
tak tíživou, neb nesedí mu bezpečně,
an žárlí na ni Sbor neb zří k ní netečně,

jde pozvolna, se schýlenými lícemi
sbor kněží s kadidlem a svícemi,
a mezi nimi jáhen kardinál
přináší missál zlatem pobitý
a drahokamy těžce pokrytý,
by čtení jeho papež požehnal.
A na kolenou požehnání jeho vzav,
jej nese císaři, an hrobově ztich dav.

Ten na trůn pod baldachýn rozpiatý,
říšskými obklopen jsa knížaty,
z nichž jeden meč, ten říšské jablko nese,
ten korunu zas císařovi snímá
a onen říšský prapor tvrdě třímá,
sed proti papě, lehounko se třese,
an vidí, zraky všech jak na něm utkvěly,
a plachý jeho zrak dí, že je rozchvělý.

A jáhen císař povstal se trůnu,
na hlavě nesa říšskou korunu,
vzal kaditelnici a třikrát vonný dým
co pozdrav vyslal nad tím poselstvím,
jež ve slávě a světovládné moci
a v lesku, přepychu vstal vítat této noci
on, císař, s trůnu, v slávě největší,
zvěst božsky velebnou a prostě člověčí.

Nemoha zakrýt vzruch svůj dojatý,
co biskupové drží svíce rozžaty
kol kardinála, který missál zved
až nad hlavu, by císař z něho čet,
stál Zikmund, lehce odkašlal
a sepiav ruce hlasem chvělým číst se jal
a mírným, jak když rek meč na smír odpáše:
''Počíná svaté evangelium dle Lukáše.''

A velkým křížem přežehnal své čelo
a ústa svá a hříšná prsa svá,
a po něm celý chrám se znamená
týmž křížem oddaně, až zašumělo
to tichem chrámovým, jak z vyšších stran
by zavanul sem cizích vzduchů van.
A ruce sepiav zas on zpola pěl a čet
to čtení nezvyklé a v tváři lehce zbled:

''I stalo se v těch dnech, vyšlo jest vyrčení
od císaře Augusta, by byli sečteni
svět všecek s národy.
I šli všichni, by z nich zapsali každého,
každý do města svojeho.
Šel pak i Josef z Galilee na ta slova
do země Judské, města Davidova,
jež slově Betlém,
by zapsán byl s Marií, sobě snoubenou
manželkou, těhotnou.
I stalo se, když byli tam, že dnové
se naplnili a chvíle byla,
aby porodila.
I porodila syna prvorozeného
a plénkami obvinula tílko jeho
a položila ho do jeslí,
neb v hospodě místa neměli.''

Tu Zikmund oddych si a pohléd v chrám,
kde všecko stálo rovno figurám,
jež vyřezány v dřevě, v kameni
v chrám hledí vážně v světel plameni,
a zahléd papeže, jak oči svoje
naň upřel, oči plné nepokoje,
ba cítil, co mu papež říci chtěl:
'Kéž ve Sboru bys též tak pěkně pěl!'

A Zikmund dětskou radost pocítil,
že volnějším se stává, ostych mizí
i nesmělost a nezvyklost ta cizí,
že hlas nabývá živé modulace
a on že sám se stává pánem situace;
i sebral síly, srdce roznítil -
jak učeň připadal si, jenž se dosud třás -
a směle odkašlav, se rozpěl v jasný hlas:

''A pastýři byli v krajině té nocujíce,
stráž noční nad svým stádem konajíce.
A aj,
tu anděl Páně postavil se podle nich
a sláva Páně osvítila tváře jich;
i báli se bázní velikou.
I řekl jim anděl: 'Nebojte se!
Aj, zvěstuji vám radost velikou, radujte se,
jež bude všechněm národům:
neb narodil se vám dnes Spasitel,
jenž jest Kristus Pán, jak Bůh sám chtěl,
tož v městě Davidově.
A toto vám za znamení: najdete děťátko
plénkami obvinuté, v jeslech holátko.'
A hned s andělem
se zjevilo jim množství rytířů skvoucích,
nebeských, chválících Boha a řkoucích:
''Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle!''''

A Zikmund dopěv přežehnal se sám
a po něm přežehnal se všecek chrám,
pak čtené evangelium to políbil,
- tak rád byl v duchu, že ni jednou nechybil -
a průvod odnášel již knihu ku papeži,
by též políbil poselství to svěží.
Vše stálo v nezvyklém, až něžném pohnutí,
tou zvěstí andělskou na chvíli dotknuti.

Zrak Petra d'Ailly změkl v snivou zář,
níž sklonil Zabarella bledou tvář,
jen bojovně dál jako věž se tyčí
Řehořův vyslanec, Jan Dominici,
však sklopiv zrak . . . I papež stojící
se při čtení tom změnil na líci
a všechno panstvo stálo dojatě,
tou zvěstí zamlklí - žebráci ve zlatě.

A Zikmund spokojeně zíral v chrám
a div si ruce nemnul, jak byl rád.
Nad velké vítězství si vážil sám
té chvíle kratičké, v níž zdvih a spád
slov několika z duše pročtených
chrám všecek do světů vznes nesněných.
Ač nejasně, přec sladce cítil v rozchvění
vše podmaňující ach, sílu umění.

Tak matně, tušivě jen cítil: hrstka slov,
do krátkých několika převedena strof,
jak jarní bouř tvým nitrem otřese
a do světů tě čistších rázem přenese,
tvou duši zjasní, tluky srdce zmírní,
jak zefýři by šuměli tam smírní,
a všude samý květ a květ jen u cesty . . .
Však sama cesta tvá - ó, co v ní neřesti!

Víc ještě zrudla Zikmundova tvář.
Kdos nutí ho, by vzpomněl známých svých -
co vzpomínek se plíží zlých a zlých!
A ony dí: ''Jaký tys hnusný pletichář!''
I Husa vzpomněl - cítí jak ho nutí
jakési vnitřní naléhavé hnutí:
''Ty zaštítíš ho!'' . . . ba i slyší číst
tu zpupnou výstrahu, moravských pánů list:

''Jdou velké řeči mezi knížaty
a pány, žasne chudý, bohatý,
jak proti glejtu Milosti Tvé bez viny
muž spravedlivý dán je v žalář zločinný.
Neradi bychom, aby cti kdož dbalí
cti Tvojí Milosti se krutě dotýkali,
by příčiny se mnohým nestaly,
že přízně Milosti Tvé by se lekali.''

''Ta zpupnost!'' zrudlá Zikmundova líc
se stáhla v úšklebek, že sevřel ret -
však vzpamatoval se a ztlumil vznět
své prudkosti. Dnes nepřál si nic víc,
než poddati se dojmu na chvíli
a náladě, jež hlavu nachýlí
blíž k srdci na mžik v soulad lahodný.
Jen mžik; neb lidstva hruď - chrám dosud
nehodný...

A byli v chrámě jiní lidé zlí,
v svých tvrdých srdcích jako zamrzlí,
a stáli nesmělí a zaraženi.
Jich suché srdce, tvrdší vyschlé kůže,
tou vlahou zvěstí jak jerišská růže
se na mžik rozvilo a divně sladké chvění
tak jimi projelo, že hlavu schýlili
a mnozí v očích svých i vláhu cítili.

A dojem potrval a zůstal zjevným,
''Credo in unum Deum'' hlasem pevným
když papež zanotil, kůr vpadl sborem
a zvony dómské opět zahučely.
Jich hlaholy utichlou nocí se chvěly
a chvěly vlnivě, až v těle chorém
v žaláři podzemním zalehly zvučíce,
jak včely nebeské nad vězněm bzučíce.

-----------------------------------------------------

Na mrazivém loži vězeň sedí,
vnímá zvuky, pohnut do tmy hledí,
duch ji křídly svými rozhání.
''Noci svatá, milostná a sladká,
hvězdou věstíš příchod Jezulátka
pastýřům tam na stráni.
Z otevřených nebes andělé
zvěstují též mně ho vesele.

Vidím hvězdy, vidím Betlém chudý,
vidím pastýře a slyším dudy -
já též pastýř, já též všeho nechám
a jen Spasitele vítat spěchám
do Betléma, který do tmy září,
Antikristu oslepuje tváři,
který učinil jsem Východem,
odkud zjasněn národ vyjde s národem.

Zas jsem s vámi, v Betlémě nám drahém.
Zaklínám vás vašich duší blahem,
bratří, sestry, páni, rytíři,
ze svých srdcí vymeťte prach pýchy,
by v nich hostem Beránek byl tichý,
jemuž klanějte se s pastýři,
vůdci stád i vůdci národů,
síla králů, knížat, vévodů.

A ty prvý jednej, Český králi!
Svatý buď tvůj národ, dokonalý!
Země tvoje zemí svatou buď!
Každá chata v ní buď svatyní,
ona celá nebes předsíní,
kde je lampou čistou každá hruď,
aby království tvé, celá tvoje zem,
veškeren v ní národ byli Betlémem!

A ty, králi Polský, vznešený,
i ty, lide jeho, sbratřený,
buďte záloha vždy věrná, jistá;
pomáhejte potřít Antikrista!
A vy všichni druzí králové
a vy všichni velcí carové,
sestupte se, shromážděte sem -
celý svět učiňte Betlémem!

''Aj, duch Páně nade mnou,'' dím s prorokem,
''onť mne pomazal a poslal chudým všem
kázat evangelium; kdo srdcem zkroušení,
uzdravovat je a zvěstovati
jatým propuštění, slepým vidění,
a kdož souženi, těm volnost dáti.
A všem zvěstovati léto Páně vzácné . . .
Bylo veselo mně na vinici pracné.

Bylo, bylo - a zas bude, bude.
Plameny zřím vyšlehovat rudé,
plameny, v nichž na prach zhoří chvatem
všecek troud, však zlato bude zlatem.
Ba i modla, samý pych a nach,
modla světová se skácí v prach,
z něhož vzejde pak, až vytratí se dým,
nový Jeruzalém, nový Řím.''

-------------------------------------------------

Tak v horečce a u vytržení
v Betlémskou kapli z temna vězení
se přenes vězeň slovem hlasitým.
A z dómu zvony oknem nekrytým
- tam ''Ite, missa est!'' už odepěli -
zas zaléhaly do té chladné cely
a provázely temně papežovu řeč,
an v ruce Zikmundu klad - hájit církev - meč.

Meč velký, břitký, z chladné ocele,
jenž v hruď se bude vrážet vesele,
v ta srdce kacířská, ta srdce psí,
an celý svět blesk zjasnil poselství
a pastýřové v šalmaje a dudy
svých citů vkládají už zlaté hrudy
a nebes rytíři zvěst nesou na vesmír:
''Sláva na výsostech Bohu, lidem mír!''

(Kacíři)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Jaroslav Vrchlický - Mistr Jeroným
PříspěvekNapsal: 24.05.2016 - 11:26 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
Jaroslav Vrchlický
MISTR JERONÝM

(1886)

''Je boží zákon sladký
a hrozný zároveň.
Kdo učiní krok zpátky,
svou rajskou zkazí žeň.

Ó já to těžce zkusil,
to, mistře Jene, víš!
teď život se mi zhnusil,
pout jeho cítím tíž.

Teď svrh' jsem vše, co světské,
čím slabý jsem se chvěl;
v zahradě Olivetské
co božský Mistr děl.

Již chápu. Z bojů stálých
již mohu pevný vstát,
dej, Pane, sem svůj kalich,
já vyprázdním jej rád.

Ve přesvědčení čistém
jak skála pevný jsem,
dech cítím, jako s Kristem
když mluvil Nikodem.

Dech slyším, Huse, duje
z tvé do mé hranice,
to světy obnovuje
ta boží vichřice.

A já ji douti slyším
a já ji slyším vlát,
jak děcko se v ní ztiším
a s anděly jdu spát.

Je boží zákon sladký
a hrozný zároveň.
Vím, boj můj bude krátký,
jdu dovršit svou žeň.''

(Nové zlomky epopeje)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: V. Martínek - Jeroným
PříspěvekNapsal: 24.05.2016 - 15:01 
Offline
hejtman nad řádem
hejtman nad řádem
Uživatelský avatar

Registrován: 20.08.2009 - 21:45
Příspěvky: 1280
Bydliště: Plzeň - město Slunce
V. Martínek
JERONÝM


Pad' vlhký soumrak do žalářní cely . . .
Jak, Bože, úzký je té kobky kryt!
A člověk touží, divně roztesknělý,
zeď hlavou prorazit . . .

Dnes odvolal . . . Je síla vyčerpána . .
A odpřísáh', že nechce v bludech stát,
že za milost jen prosí Krista Pána,
že pokání chce rád,

že ďábla svodem byla jeho slova,
že antikristu slouže bušil v Řím,
že Husa vzdor a zpupnost Viklefova
zaslouží pekla dým . . .

Ach, jak je prázdno po tom všem v duši!
Jde hlavou těžkou zešeřený stín
a jako kladiva cos v hlavu buší
a ryje do hlubin . . .

Leh' Jeroným a hlavu sevřel v dlaně . . .
Mdlý, zasmušilý hleděl oknem šer . . .
Lze zešílit - tak hynout rozervaně,
dnes . . . v září . . . v podvečer . . .

Dnes odvolal . . . Kdos v koutě se mu směje . . .
Dny dávno minulé se dívají
teď do skleslosti jeho, beznaděje
a divně zpívají,

hlas zašlých bouří v tom se zpěvu třese,
hlas nadšení a vzdoru žhavého,
kdy vínem mládí duše opije se . . .
Jak hořko ze všeho . . .

Dnes zašlapal svá světla minulosti . . .
či světýlka to pouze na lukách,
jichž teprve až duch se plně zhostí,
zář pravá vzhoří v tmách?

. . . Smrt stála před ním, měla oči ledné . . .
A možno odolat a setřást sen,
když po svobodě touha křídla zvedne
a ven chce, jenom ven?

Tam kdesi daleko je domovina . .
jak rytíř Pravdy šel z ní v švábskou zem,
pln snů a vášně, která zapomíná,
že vlk je za keřem,

. . . a před týdny Jan zhynul na hranici,
on však se zachvěl; bouře nárazy,
žár plamenů jej zlekal tryskající . .
Ach, jak to zamrazí!

Tak jakby viděl onen příběh známý:
byl Kristus před Kaifášem, Petr v sled
šel zvolna za ním svírán obavami,
k vojákům k ohni sed'

a přišla služka, jízlivá a smělá:
''Byls také společníkem jeho cest - ''
Řek' Petr: ''Přísahám, já neznám zcela,
kdo onen viník jest!"

A přišla druhá, tvrdě naň se směje:
''Tys k učedníkům jeho patřil též!"
Řek' Petr: "Neznám toho z Galileje
a ty, ó ženo, lžeš!"

A žoldnéři se drsným slovem smáli:
''Tys chodil s ním! To poznat z nářečí!"
Řek' Petr: ''Neznám ho, Bůh neskonalý
mně pravdu dosvědčí!"

V tom kohout zazpíval . . . Pán k ohni hleděl . .
Vstal s hořkým pláčem Petr tenkráte,
. . . než kohout zazpívá, Pán předpověděl,
ty zapřeš třikráte!

. . . Noc byla černá, stín leh' v žalář stmělý,
mrak s oblohy se chmurně zdravil s ním,
. . . a jako mrtev ležel v koutě cely
dnes mistr Jeroným . . .

(Cesty)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 71 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 40 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  

Husité - Ktož jsú boží bojovníci | © 1998-2020 M. Gelbič & J. Motyčka
TOPlist Powered by phpBB® Forum Software © phpBB Group Český překlad – phpBB.cz