|
Dnes je to už 607 let a zlo se stále více odhaluje...
Josef Svatopluk Machar
HUS
T. G. Masarykovi
Pře jeho došla cíle cesty svojí,
čas jeho Noci Veliké byl blízko.
V klášterní kobce u Bosáků čekal
na chvíli, kdy mu přikázáno bude
oslavit Pána ještě naposledy
a dát mu v ohni vetché tělo v oběť.
Psal za dne listy přátelům svým do Čech
a pořízení činil o všem, co tam v dáli
zval jměním svojím. Odkazoval knihy
moudrého mistra Viklefa svým druhům,
své sukně žákům zvláště odevzdaným,
pozdravy známým, lásku svou všem Čechům.
A všechny prosil, aby pevně stáli
v poznání čistém, věrni slovům Písma,
jak z jeho úst je slýchávali kdysi –
tak psal a síle je, sám sebe sílil.
Neb v noční tmě, kdy hvězdy dívaly se,
vcházela k němu bolestivá chvíle,
jež sestrou kdys gethsemanské byla.
V tom tichu, kdy svět hříšný umlk, zmizel,
a bděly hvězdy, hovořila Věčnost –
svůj život viděl bez viny a čistý
a zlobou k strašné smrti odsouzený.
Na domov vzpomínal a všecku lásku,
jež poutala jej v rodné zemi k světu,
a bylo teskno mu, a duše jeho
v úzkosti modlila se slovy Páně:
Možno-li, otče, odejmi ten kalich
od zemdlených rtů mojich...
A tu schvěla
se jako anděl s číší občerstvení
Naděje plachá v síňku duše jeho:
Snad přec uvidí zase zemi svoji
a k svým se vrátí!...
A když sen mu zavřel
horečná víčka, viděl sebe doma,
v Betlemské kapli, rodnou řečí mluvil
k těm všem, kdož bez klamu a lsti a falše
mu naslouchali – duše jeho při tom
prohřáta byla prozlaceným teplem
dne májového...
Bílý den mu přines
zas přesvědčení, že je v cíli dráhy,
čas Noci jeho Veliké že blízko –
sah po peru, psal listy; síle svoje,
svou duši sílil, aby neklesala. – –
O pátém červenci v síň jeho vešli
biskupi čtyři, vyslancové sboru,
a čeští páni. Naposledy ptal se
sbor knížat církevních, zda přizná bludy,
jež psal a kázal, zda je odvolává,
by tělo zachoval i spásu duše.
A nežli mohl odvětiti těmto,
pán z Dubé za ruku jej jal a řekl:
Hleď, mistře Jene, my zde, druzi tvoji
a průvodci, jsme lidé neučení,
nám nelze radit tobě, sám viz tedy:
mníš-li, žes chybil, odvolej a vyznej;
však nevinen-lis, v poznané stůj pravdě
až k poslednímu dechu v chvíli smrti.
I patřil mistr v zaslzené zraky
českého pána – ale zrakem duše
uviděl náhle bezpočetné oči
z otčiny svojí: zbožné Petry s Dorou
a Kateřiny s čeleděmi jejich,
Jiříka kněze, paní na Zderaze
i mistrů Jesenice, Mikuláše,
doktorů mnohých, písařů i žáků,
Martinka mistra, Křišťana a Petra,
Henryka Lefla, Margrety a Skůčka,
dcer měšťanských i paní, bratří v písmu,
čeledi dvorské, prostých řemesníků
i jasné králové – ty oči spatřil,
jež připialy se ke rtům jeho vždycky,
když kázával v své milované kapli –
a viděl dále zraky prostých lidí,
kdož přišli k slovu Páně v Kozí Hrádek
a na Krakovec: z pod plachetek září
nad jasnou pravdou oči žen a dívek,
zrak vesských plebánů plá odhodláním
v poznané pravdě jít a vésti jiné,
zrak zemanů a rytířů mu dává
své páže s mečem v službu vůle boží,
a oči sprosťáčků mu podávají
za obět to, co mají, celé žití –
a Čecha vidí, vojáka, jenž v březnu
s Poláky návštěvou byl v celi tady:
po slavných bojích s hrabivými Němci
se ubírali k Praze, k službě krále,
Čech zeman byl, měl jedno oko pouze
a okem tím se díval v líc mu pevně,
když promlouval k nim – pohled oka toho
se sty a sty těch očí zírá na něj.
Všem těm dal kdysi světlo ve tmu duše,
života smysl, ukázal jim cestu,
ti jemu věřili a věří v něho –
je možno zklamati je? Odvolati,
co jim též patří a ne jemu pouze?
I vešla síla hrozná v duši jeho,
tisíců síla, síla všech, již z dáli
sem k němu hledí. Ne za sebe pouze
i za ně mluví: Pane Jene, věztež,
že kdybych bludy býval psal a kázal,
chtěl odvolat bych jistě poníženě,
však svědkem Bůh mně: žádám, ukažte mi,
že bloudil jsem!
Zrud prudkým hněvem v líci
z biskupů jeden; Moudřejším chceš býti,
než sbor náš celý?
Usmál se a řekl:
Nuž, poučte mě, rád chci odvolati.
I potakali hlavou biskupové:
Jak zarputilý je ten kacíř v bludech!
Nuž oheň vyžere ti šalby z duše
a strusku její uchvátí pak ďábel
a tovaryši jeho, džbáne hříchů!
On vítězně se usmál – vidělť nyní
sta a sta očí z dálky zírat k sobě
těch očí lidí drobných, neučených
s vděčností vroucí, oddanou a prostou,
a řekl pevně: Kristus na nebesích
mým jediným je soudcem spravedlivým,
mým doufáním a pevnou vírou mojí.
Zde vítězí, kdo přemožen tu bývá.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A k soudci tomu pevný šel dnem příštím
ohnivou branou z soudů toho světa.
(Svědomím věků V. - Apoštolové, 1911)
_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|
