Proč by se zrovna z tohohle měla vyvozovat naprosto absurdní spekulace o tom, že by Prokop Holý Lipany prodal?
Tuto srandovní "úvahu" o nějakém prodeji lze brát stejně vážně asi jako tu, že Čapek ze Sán u Lipan zradil. Ba co víc! O Čapkově zradě lze zcela seriózně debatovat, ale o nějakém prodeji bitvy ze strany duchovního správce táborské obce již nikoli. V tomto případě "ohne sranda". Ale k věci.

Za katastrofu u Hiltersriedu v září roku 1433 byla v ležení u Plzně hozena odpovědnost i na některými radikály neoblíbeného Prokopa Holého. Když ho setník Tvaroh v nastalé rozepři praštil štokrletem, duchovní správce neváhal a bez okolků ležení před Plzní opustil. Odebral se na Nové Město pražské, které bylo jednou ze základen radikálů.
A když kališnicko-katolická koalice, budoucí vítěz od Lipan, Nové Město 6. 5. 1434 vojensky obsadila, Prokop Holý metropoli opustil taky. Kam se asi tak měl vydat? Když se rozhodl, že se bez ohledu na obrovskou křivdu, která se mu stala v ležení u Plzně, opět postaví na stranu radikálů, vydal se za svými na Tábor. S představiteli kališnicko-katolické koalice se pak setkal až těsně před bitvou ...
Prokop Holý se nevrátil na Tábor proto, aby se dopustil zrady. Ba právě naopak, přestože musel tušit – byť třeba "jen" podvědomě –, že nyní jde o život i jemu samotnému. Tyto skutečnosti též dokládají, že "věrnost poznané pravdě a pohotovost k mučednictví spojuje Prokopa s jeho neméně velkými předchůdci: Janem Husem a Jeronýmem Pražským" (Čornej, str. 154).

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Prokop Holý, zvaný „Veliký“

Vytvořeno 31. 5. 2014 10:00

Před 580 lety padl u Lipan táborský kněz, duchovní správce (direktor) obce polem pracujících a čelní představitel, politik a státník tehdejšího českého státu, Prokop Holý, zvaný „Veliký". Do čela obou polních obcí (táborské a sirotčí) se dostal v roce 1426 po smrti Jana Žižky a dalších táborských hejtmanů, kteří padli. Za jeho neformální, ale o to více mocensky zajištěné vlády v Čechách, kdy byl mnohdy vítán skutečně jako panovník země se všemi poctami a vedl jednání s korunovanými hlavami okolních států, včetně Zikmunda Lucemburského a představiteli církve a basilejského koncilu, stál 8 let v čele husitského hnutí a tehdejšího českého státu. Vedl také českou delegaci při vyjednávání s římskokatolickou církví v Bratislavě, Chebu, a nakonec v Basileji.

Od Jana Žižky se odlišoval, přesto „podědil" geniální vojevůdcovství po svém předku. Jeho prvním úspěchem bylo svěření mu vrchního velení českého vojska, v jehož řadách bojovali i mnozí čeští páni pod jednou (katolíci) proti 3. křížové výpravě u Ústí nad Labem (1426). Zde mu bylo svěřeno vrchní velitelství nad spojenými armádami všech husitských svazů a českých pánů. Dále pak odrazil a na hlavu porazil další křižácké vpády do českých zemí u Tachova (1428) a Domažlic (1431). Rozdíl v taktice oproti Janu Žižkovi byl zejména v tom, že Žižka vždy usiloval o vítězství s co nejmenšími vlastními ztrátami a mnohdy otevřený boj v poli nepřijmul, aby získal lepší podmínky a jisté vítězství. Prokop během bitev využíval mnohdy riskantní manévry a spoléhal na radikální jádro – řady táboritů, ve všech bitvách. Nakonec i jeho vlastní lidé z něj měli respekt a sami říkávali, že je spolčen s ďáblem, který mu radí. Zvali jej „pan Prokop", zatímco Žižka byl prostě bratr Žižka. Na rozdíl od Žižky také Prokop velel daleko větším vojskům. Za Žižkovy doby šlo o vojska 4000—12 000, za Prokopa jeho voje dosahovaly na 40 000 bojovníků po celozemské mobilizaci.

Sám Prokop pocházel z bohaté patricijské rodiny původem z Německa, patřil k ekonomické elitě žijící na Starém městě. Hovořil několika jazyky a ještě před husitskou revolucí navštívil mnohá místa v Evropě, a byl dokonce v Jeruzalémě u svatého hrobu, nebo vykonal poutní cestu do Santiaga de Compostela. To je známkou, že ve své době patřil k výjimečným lidem. Byl silně duchovně orientován a v jeho rodině se udržoval kontakt s duchovní sektou bratří svobodného ducha.

Přestože pocházel z bohatých poměrů, přimknul k „radikální" (vzhledem ke středověku) straně táborské a vedl je až do konce. Přitom mohl jako mnoho jiných z jeho společenského postavení těžit, ale on si vybral setrvat se svými až do konce. Tak snaha o demokratičtější vládu věcí veřejných společně s ním zhasla u Lipan. Na celých dlouhých let vládl v Čechách a za jeho působení se mu podařilo války přenést za hranice českého království. Husitská vojska za jeho vlády opakovaně vtrhla do Německa, Uher, Polska až k Baltu, na Slovensko, a například mnohá říšská města včetně Norimberku platila Prokopovi „výpalné", že je nedobil a nezbořil. Pro „výpalné" z říšských měst si jezdil do Domažlic. Tak alespoň částečně odlehčil sužované zemi trvalou zahraniční i domácí válkou. V této době zkrátka Češi byli na vrcholu svého „mocenského" „tripu" v dějinách. Velká vítězství, kterých tehdy husité dosáhli, však nebyli schopni proměnit v trvalé politické výsledky.

Mám rozepsaný takový jeho „životopis", tak jej plánuji vydat na výročí 600 let od jeho smrti. Připravil jsem netradiční závěr, který v historických záznamech nenajdeme. Nepadl u Lipan, ale byl zajat a odvlečen do Říma.

Autor: Jiří Krutina http://www.vedominaroda.cz/clanky/389-prokop-holy-zvany-veliky sdílel Tom

Bitvu u Ústí nad Labem nepočítáme mezi křížové výpravy ( http://husitstvi.cz/vojenstvi/bitvy-a-tazeni/ ).

... tak u Ústí, Tachova a Domažlic, kde Prokop Holý dosáhl tak velkých vítězství, žádné riskantní manévry nepotřeboval.

... i to je nadnesené číslo.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)