|
Pro královy milce se stalo jistým druhem obskurní zábavy neustále arcibiskupa Jana z Jenštejna něčím popouzet. Jako již poněkolikáté i tentokrát vymysleli proti Jenštejnovi svéhlavý plán, na jehož počátku mělo stát nově založené západočeské biskupství, kterým by se zabily dvě mouchy jednou ranou. Biskupství by se stalo obročím s prebendami pro královy oblíbence a oslabilo by tak postavení pražského arcibiskupa. Vskutku ďábelská a zároveň vysoká hra.
První dějstvím nadcházejícího dramatu se měl stát klášter benediktinů v Kladrubech (u Stříbra) a jeho zboží. Dramatické události odstartovala smrt opata Racka na konci zimy r. 1393. Pak už dostávají události rychlý spád.
7. března byl zvolen nový opatem mnich Olen. Protože Jenštejn o záměrech protistrany s velkou mírou pravděpodobnosti věděl, tak sice nařídil, aby se přihlásil ten, kdo by s volbou Rackova nástupce nesouhlasil, ale protistrana v časové tísni nedostala vlastně vůbec žádnou šanci a generální vikář doktor Jan z Pomuku volbu už 10. března potvrdil. Tato administrativní rychlost potvrzení během tří dnů by byla závratná i na dnešní poměry a král Václav IV. se proto o této záměrné provokaci dověděl až po několika dnech, kde jinde než na Žebráku. Opět, také jak jinak, se nepříčetně rozčílil a zodpovědné by chtěl hned topit. Jakoby tak dopředu předjímal další události. Jenštejn, oficiál Mikuláš Puchník a Johánek se před králem uchýlili do arcibiskupova sídla v Roudnici nad Labem. Protože se však kvapem blížil velký křesťanský svátek Milostivé léto, bylo nutno najít nějaký kompromis v nastalé situaci. Na základě osudné rady Johánkovy se Jenštejn vrátil do Prahy, aby jednal s králem. 20. března došlo v johanitské komendě k jednání mezi arcibiskupem a Václavem IV. Přestože k setkání došlo časně zrána, král měl již za sebou svoji opileckou špičku. Jednání, při němž král neustále v cholerickém záchvatu vyhrožoval, bylo velice ostré, příkré, neurvalé a hlavním důvodem sporu bylo pochopitelně potvrzení kladrubského opata. Výsledkem tohoto prudkého sporu bylo zatčení Johánka, Puchníka, Václava Knoblocha a Něpra z Roupova. Byli předvedeni na Hrad, kde se král účastnil improvizovaného výslechu a už při něm údajně tekla krev ze zranění způsobených jílcem králova meče. Johánek a další dva klerici byli pak odvedeni do vězení na Staré rychtě na Novém Městě. Tady čekali až do večera. Měl k nim přibýt i arcibiskup, kterému se však naštěstí podařilo z Prahy znovu uprchnout.
I večerního výslechu zajatců na Staré rychtě se král Václav IV. zúčastnil. A opět údajně aktivně a posílen vínem. Nejprve byli vězni tzv. štosováni, tj. byly jim svázány ruce za zády a poté byli vytahováni na žebřík. Při tom se jim vykloubily obě ruce. Poté Johánkovi z Pomuku nasadil kat palečnice. Nakonec všem byly páleny boky, při čemž údajně opět asistoval sám král, který z nešťastníků chtěl patrně vymámit doznání o jakémusi spiknutí proti jeho majestátu. Když se tohoto doznání nedočkal a poněkud vystřízlivěl, poručil katu sejmout vězně z mučidel. Před přivolaným notářem pak museli přísahat, že s nimi bylo zacházeno dle práva. Johánek však již přísahat nestihl, protože krátce po sejmutí z katova nářadí už nevydal ani hlásku a odebral se na věčnost. Jeho mrtvola pak byla na příkaz krále shozena z kamenného mostu do Vltavy. Johánek z Pomuku tedy nebyl utopen, jak stále opakují někteří katoličtí historici, to však nic nemění na skutečnosti, že jeho smrt byla krutá, nesmyslná a naprosto zbytečná. Johánek z Pomuku se stal prameny doloženou obětí patologicky cholerické povahy krále Václava IV.
_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)
|
