To, že Václav IV. nebyl žádný hlupák dokazují zbytky jeho bohaté knihovny, které se zachovaly v několika městech Evropy díky tomu, že byly ukradeny králem Zikmundem z Kunratického hradu ...

Tenhle obrázek vidím prvně.

Sice opožděně, ale přesto se pokusím odpovědět. Předně jak správně podotkl hejtman Jiří, tak o událostech v Čechách na přelomu 14. a 15. století víme poskrovnu. Stále toho sice je dost, ale konkrétně o domácí válce roku 1402 víme jen o několika dílčích taženích a plundrování venkova. Nic velkého a převratného. V bouřlivé době Václava IV. to nebylo ostatně nic vyjímečného. Já konkrétně psal loni o domácí válce roku 1402 jen 2 - 3 stránky. Čerpal jsem hlavně z V.V. Tomka - Dějepis města Prahy, z K.V. Zapa . Českomoravská kronika a J. Spěváčka a jeho výtečné monografii Václav IV. Mohu část z mé práce ocitovat. Text je trochu složitější na pochopení, ale předpokládám, že tady na foru to budou číst i lidé, kteří znají detailně problematiku a orientují se v ní.

"... zpráva o Zikmundově věrolomném činu se zatčením a uvězněním Václava se rychle rozšířila po celém království. Po několik desítek let bylo království pod vládou slabého a nerozhodného Václava, ale ve světle Zikmundovy lačnosti po penězích, jeho bezohlednosti a tvrdé ruce, vypadal král Václav najednou přeci jen příznivěji. Zikmundův požadavek a ždímání měst a klášterů a jejich zatížení daněmi vyvolal odpor. Zikmundovi se nepodařilo obsadit všechny královské hrady, a ty, které neobsadil, se proti němu vzbouřily. Nedostatek vojska Zikmundovi znemožnil, aby hrady dobýval silou. Zdaleka nejdůležitější bylo, že se Prokop, který měl dostatek vojska, které mu bylo svěřeno na obranu českých hranic s Bavorskem, postavil proti Zikmundovi a soustředil kolem sebe mnoho nespokojené šlechty, měst a hradů. V Čechách se rozhořela občanská válka.

V dubnu 1402 se válka rozhořela v severozápadních Čechách kolem města Mostu. Do Prahy přijel Jošt, snad aby se pokusil usmířit Zikmunda a Prokopa. Jednání, byla-li vůbec nějaká, skončila neúspěšně, a tak se Zikmund na začátku června 1402 odhodlal k tvrdému úderu na Prokopovy spojence. Dne 3. června 1402 vytáhlo vojsko z Prahy a zamířilo k hradu Bezděz, který měl Prokop v moci již od roku 1398. Výpravy se osobně účastnil i Zikmund a Jošt. Pokus o dobytí pevného Bezdězu ztroskotal, a tak Jošt nabídl Prokopvi jednání o příměří. Zikmund Prokopovi vystavil bezpečný glejt, aby mu během jednání zaručil bezpečnost. Když Prokop na jednání dorazil, tak Zikmund slib porušil a Prokopa zajal. Zikmundova další zrada proti němu popudila ještě více české veřejné mínění, které takové jednání u panovníka zkrátka nepromíjelo. Zikmund se snažil později svou zradu svést na Jošta, a tak mu zajatého Prokopa vydal. Když se 29. června 1402 Zikmund chystal k odjezdu z Prahy, tak si Prokopa raději vyžádal, aby se nemohl v době své nepřítomnosti v Praze stát Prokop nebezpečnou zbraní v rukou Jošta, kterému Zikmund nevěřil. Stejně Zikmund postupoval i s Václavem, takže si Zikmund z Prahy odvážel jak zajatého bratra, tak i bratrance. Po jeho odjezdu se Jošt pod záminkou onemocnění raději klidil z neklidné Prahy.

Zikmund se i se svými zajatci na nějaký čas zdržoval v Českém Krumlově, kde byl hostem Jindřicha z Rožmberka. Zikmund stále ještě klamal zahraničí, že se chystá s Václavem k tažení do Itálie. Z jižních Čech zamířil Zikmund do Horních Rakous na hrad Schaumburk u Lince, kam přijel i se svými zajatci 10. srpna 1402. Někdy na konci září či na začátku listopadu 1402 se Zikmund rozhodl k přesunu do Vídně, kde 16. srpna 1402 uzavřel spojeneckou smlouvu s rakouskými vévody Vilémem, Albrechtem a Arnoštem. Zikmund ve smlouvě poprvé souhlasil s tím, že pokud zemře bez dědiců, tak připadne nástupnictví v Českém království Habsburkům.

Po Zikmundově odjezdu z Čech vypuklo v království proti němu povstání. Nižší šlechta si přála osvobození krále Václava, panská jednota si přála nastolení klidu a pořádku v zemi, královská města a hrady se bouřily proti Zikmundovu ždímání peněz a vůbec se Zikmundova tvrdost a bezohlednost nesetkala v Čechách s pochopením. V Čechách se boje rozšířily po celé zemi. Zikmundovy spojenci, litomyšlský biskup Jan IV. Železný, Jindřich z Rožmberka, a Ota z Bergova, museli svádět tvrdé boje proti Zikmundovým odpůrcům. Venkovské statky pražských měšťanů začaly pustošit a vypalovat oddíly několika Václavových dvořanů. K nim se přidávali i purkrabí královských hradů se svými oddíly. Na královu stranu se přidali i někteří představitelé vyšší šlechty, jako například Milota z Tvorkova nebo moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka. Oddíly pánů útočily na města, tvrze a hrady svých odpůrců, kteří opláceli stejným. Do služeb pánů ochotně vstupovaly i různé lapkovské družiny a roty, kteří za své služby dostávaly bohaté odměny. Šlechtici na sebe útočili i bez politického důvodu, zkrátka jen například kvůli dřívějším sporům a touze po odplatě a majetku. V zemi nebylo bezpečno a království se ocitlo v bezradnosti.

V čelo odboje proti Zikmundovi se na začátku září 1402 postavil Jošt, který nemohl přehlížet, že se na Václavovu stranu přidalo mnoho pánů, měst, hradů a 17. července 1402 dokonce i celé Slezsko. Joštovi také neuniklo, že Zikmund při jednáních s Habsburky slíbil některému z nich celé Braniborsko, až se ho zmocní. Braniborsko bylo zatím Joštovo, ale kdyby Zikmund v Čechách uspěl a ujal se vlády, tak by o něj přišel. A možná nejen o Braniborsko. Jošt si uvědomil, že je Václav přeci jen větší zárukou jeho výdobytků, než Zikmund. Navíc se dalo očekávat, že po svém osvobození bude vděčný král odměňovat. Jošt potřeboval sestavit vojsko, ale to si vyžadovalo značné peníze, a tak bez souhlasu svých příbuzných přistoupil k zástavě Lucemburska Ludvíku Orleánskému. Lucembursko kdysi prodal Václav Joštovi za 64 000 dukátů. Dne 18. srpna 1402 Jošt Lucembursko zastavil Ludvíku Orleánskému za 132 000 dukátů splatných v deseti splátkách. Peníze z prodeje Jošt použil neprodleně k vystavění vojska na obranu krále Václava.

Ještě na začátku září 1402 Jošt vyhlásil v Čechách veřejně manifest proti Zikmundovi. Psalo se zde, že Zikmund zajal zrádně pravého pána země, kterým je Václav, a markraběte Prokopa, aby se mohl sám ujmout vlády v království. V závěru vyzval Jošt všechny obyvatele země, aby povstali a osvobodili svého krále. Zikmund na konci září 1402 nechal vydat podobný manifest, kterým se měl očistit od nařčení ze zrady a o pokusu získat vládu v království. S Joštem navázal jednání Ruprecht Falcký, který opět ochotně využíval sporu mezi Lucemburky. Pokles síly českého státu v důsledku vnitřních sporů ukazuje, jak si Ruprecht osobuje právo určovat, kdo bude v Čechách vládnout. Joštovi plánoval ponechat České království, které přijme od něj v léno, a kterého se Václav zřekne.

V téže době propuklo proti Zikmundovi povstání i v Uhrách, které rozněcoval i římský papež Bonifác IX., který prohédl Zikmundovu lest s plánováním římské jízdy s Václavem. Zikmund se musel vrátit do Uher, a proto nechal vězněného Václava ve vězení ve Vídni. Sám odjel do Prešpurku, kde uvěznil Prokopa. Do Prešpurku svolal Zikmund uherský sněm, na kterém představil Albrechta Habsburského za svého doživotního zástupce v Uhrách po dobu své nepřítomosti v zemi. V případě Zikmundovy smrti bez dědiců měl být Albrecht Zikmundovým nástupcem v Uhrách. Z nástupnictví tak Zikmund vyloučil Jošta, kterému to dříve slíbil. Jako důvod uvedl Joštovu zradu. Pak Zikmund upevnil své postavení v Uhrách. Jošt zatím připravoval v Čechách boj proti Zikmundovi. O pomoc se obrátil také na durynského lantkraběte. Joštův manifest měl mimořádný ohlas a za osvobození Václava a Prokopa se postavili mnozí členové panské jednoty. Zikmundovo postavení v Čechách se hroutilo.

Zikmund se připravoval s Albrechtem Habsburským na vpád do Čech. Zikmund zatlačil na zajatého Václava, aby vydal 20. listopad 1402 do Čech výzvu, aby se purkrabí královských hradů dostavili do Vídně. Nikdo to neučinil, protože bylo zřejmé, že list vydal Václav na nátlak. S velkým vojskem sebraným z Uher vpadl v polovině prosince 1402 Zikmund do Čech. Zikmund dokázal prý složit vojsko o velikosti 12 000 můžů. Část Zikmundova vojska tvořili divocí Kumáni, kteří se opět v Čechách předvedli loupením a vražděním. Za strašlivého pustošení se vojsko přesunulo ke Kolínu nad Labem, kde se položilo táborem. Zikmund přicházel tentokrát do země jako vetřelec a uzurpátor. Před městem Zikmund vyhlásil zemskou hotovost pro českou šlechtu a města. Pochopitelně se dostavil jen málokdo. S nepatrně zesíleným vojskem se Zikmund přesunul ke Kutné Hoře. Mohutné vojsko a pustošivé řádění Kumánů donutilo měšťany a konšely Kutné Hory se poddat a pokleknout před Zikmundem. Konšelé Kutné Hory museli Zikmundovi složit vysoké výpalné, aby zabránili ničení města. Zikmund se zmocnil bohatého města a pokladu krále Václava.

Svým postupem si Zikmund nadobro zničil předchozí postavení a úctu české šlechty. České prostředí nebylo tak "zdrsnělé", jako v Uhrách, kde Zikmund musel být tvrdý a bezohledný, jinak by byl smeten z trůnu. Češi nemohli Zikmundovi odpustit jeho prohnanost, věrolomnost, neúctu k českým tradicím a už vůbec nemohli pochopit, jak mohl Zikmund ublížit své rodné zemi tak, že přišel do království jako pouhý lupič, který drancuje a vydírá. České prostředí a česká šlechta byla již tradičně velmi citlivá na podobné chování u krále. Již tehdy se rodila pověst o králi cizákovi a "lišce ryšavé".

Jošt se neodhodlal postavit Zikmundovi na bitevním poli, a tak se pokusil alespoň dostat Zikmunda ze země tím, že podněcoval nepokoje v Uhrách. Dne 10. února 1403 uzavřel Jošt s panskou jednotou v Ostřihomi spolek s ostřihomským arcibiskupem Janem z Kaniszy a palatinem Dětřichem Bubekem s cílem osvobodit Prokopa ze zajetí a svrhnout Zikmunda z uherského trůnu, ačkoli to nebylo ve vzájemé dohodě uvedeno. Teď se již Zikmund musel vrátit. Po dlouhém jednání uzavřeli 14. dubna 1403 Zikmund a Jošt v Olomouci krátké příměří do 20. května 1403. Podobnou dohodu o příměří do 24. června 1403 uzavřel Zikmund i s durynským lantkrabětem a míšeňskými markrabaty. Když si však Zikmund uvědomil, že Jošt nehodlá příměří prodloužit, tak obnovil 3. července 1403 boje, které ale ani pořádně nevypukly. Zikmund se 18. července 1403 kvapně stáhl s herským vojskem do Uher, aby potlačil povstání v Uhrách a následně zlomil odpor uherského protikrále Ladislava Neapolského, který se nechal 5. srpna 1403 dokonce korunovat na uherského krále. Z Čech si Zikmund odvážel naloupený poklad z Kutné Hory a neslavnou pověst. Do Čech se Zikmund vrátil až za dlouhých sedmnáct let, a to v čele křížové výpravy. Zikmundova věrolomnost nebyla v Čechách nikdy zapomenuta a byla jedním z důvodů, proč byl většinou obyvatel v království později odmítán..."

P.S. Omlouvám se za případné překlepy a hrubky, neboť ještě nejsem hotov a korekce teprve přijde.

... Také mi není jasná v úvodu popisovaná nenávist Jana Zhořeleckého k českému králi, když to byl právě on, kdo vedl boj za jeho osvobození?