Karel IV. nejenže o pronásledování valdenských v Čechách věděl (vždyť Arnošt z Pardubic byl jeho blízkým spolupracovníkem i přítelem), ale dokonce ho i sám zaštiťoval. Vím, jsou to šokující slova, která se příliš neslučují s představou moudrého a státnicky uvažujícího krále a císaře, kterým Karel nesporně byl. Ale zkusme se podívat na celou věc z širšího pohledu.
České země neměly žádnou zkušenost s pronásledováním kacířů, narozdíl od států v jižní a západní Evropě. Až do dob Jana Lucemburského bylo pronásledování kacířů takřka věcí neznámou. Proto také když roku 1315 v Praze vzplálo čtrnáct hranic se stoupenci valdenského učení, byla to věc do té doby v českém prostředí nevídaná, a také jí zaznamenali všichni soudobí kronikáři, včetně Zbraslavské kroniky. První působení inkvizice spadá tak skutečně do pontifikátu pražského biskupa Jana IV. z Dražic. O dalším pronásledování víme málo, ale pronásledování kacířů zde bylo i v době, kdy Karel usedl na český trůn.
Karel byl člověk hluboce věřící a pečující o blaho církve. Jeho vladařskou koncepci zde vysvětlovat nebudu, to je věc všeobecně známá, stejně jako důležitá role, kterou Karel ve svém díle přidělil Českému království a Praze, jakože kulturnímu i politickému centru Svaté říše římské. Při budování Čech, které byly rázem nejdůležitější a nejvznešenější částí říše, postupoval Karel tak, že povznášel království na roveň vyspělým západním státům. Chtěl, aby v Čechách byla jednotná politická i náboženská složka, jež by nebyla ničím znečištěna. Již vůbec né tím, co by kazilo pověst království za hranicemi země a pověst Karla, jakožto nejvznešenějšího a nejkřesťanstnějšího vládce v Evropě. Karel byl silně orientovaný na papežství, kterému vycházel vstříc i ve věci pronásledování kacířství. S kacíři neměl Karel sebemenší slitování. Byli pro něj vřed na těla čisté církve a nejposvátnějšího království. Kacířství Karel nestrpěl ani jako panovník a ani jako člověk. V součinosti s arcibiskupstvím se podílel na potlačování valdenských stoupenců.
Své stoupence valdenství v Čechách mělo, ale ne tolik, kolik v ostatních zemích, a to díky jazykové i kulturní bariéře a geografické uzavřenosti Čech. Proto ani pronásledování u nás nenarostlo za Karla a Jana do obludných rozměrů, jako jinde v Evropě. Nejsem znalec valdenství ani církevních poměrů v Karlově době, ale počet 200 upálených valdenských se mi nezdá zase až tak přehnané číslo.
Teď k důležité otázce. Proč se o tom skoro vůbec nemluví a neví?
Protože Karel přísně dbal na budování své pověsti spravedlivého a moudrého panovníka, a to i v kronikách. Nic, co by narušovalo tuto Karlovu pověst a obraz u budoucích generací, nesmělo být v kronikách Karlovy doby zaznamenáno. Raději psát o klimatických změnách a krupobití a větru, než o tom, že pod okny Pražského hradu hoří hranice se souhlasem samotného císaře. 
Jinak bych více věřil údajům Šmahela, který církevním dějům věnoval více času a energie, než Spěváček.
I to mi však přijde jako velké číslo, když víme, jak to s tím jejich údajným "kacířstvím" bylo ...