Kolssteyn píše:
Těší mě, že tam, kde se historici ve svých výkladech liší, vy máte jasno.
V téhle otázce mají historici poměrně jasno. Novodobý stav bádání je obdobný tomu, který jsem právě nastínil. Viz. historici Čornej, Šmahel, Bobková.
Kolssteyn píše:
Ta lucemburská politika kolem roku 1400 byla poměrně složitá a neustále proměnlivá. Jošt, Zikmund, Václav a Prokop měli ty vztahy mezi sebou jak aprílové počasí a měnily se jak barvy na rubikově kostce.
Složitá byla i předtím a to, co se odehrálo mezi léty 1400 - 1404, kdy dynastická krize vrcholila, bylo jen součástí dynastických svárů, které měly kořeny už v době Zikmundova nástupu na uherský trůn. Avšak za každým z činů Jošta i Zikmunda je cítit sledování hlubší politické linie, kterou si oba vytyčili, a ve které měl král Václav hrát malou úlohu, kdežto České království velkou.
Kolssteyn píše:
Ovšem domnívat se, že jsme byli středobodem Evropy, bez něhož by císařská moc byla to samé jako katolická církev bez papeže, to sice některým patriotům může znít jako rajská hudba, ale touhle sebestředností bohužel příliš netrpím.
1. naučme se číst příspěvky svých předřečníků pořádně a nehledejme v nich něco, co tam není
2. Nedomnívám se, že České království bylo středobodem Evropy, ale mocností střední Evropy i po roce 1400 stále bylo. Už jen z toho důvodu, že Polsko, Uhry a Rakousy neměly ani zdaleka takovou politickou váhu a hospodářsko-ekonomické zázemí jako země Koruny české
3. NEPSAL jsem, že by císařská moc bez českého trůnu byla totéž, jako církev bez papeže. Chtěl jsem naznačit, že úspěšná říšská politika se dala dělat pouze tehdy, měl-li římský král (císař) přímo ve Svaté říši římské svou vlastní silnou doménu. To je pravidlo úspěšného říšského panovníka číslo jedna, které v praxi tak mistrně předvedl již Rudolf I. Habsburský, jenž usiloval o rakouské země právě proto, aby měl on i jeho rod pevnou půdu pod nohama, od které se dalo mnohem lépe odrazit k úspěšné říšské politice, než s prázdnýma rukama.
4. Žádná sebestřednost, žádný patriotismus, žádný pošetilý nacionalismus či extrémismus, ale pouhé konstatování faktů.
Kolssteyn píše:
A to, že byl Václav IV. zbaven římského titulu, je jen s podivem, že až tak pozdě, na druhou stranu je logické, že po jeho smrti se osiřelé království stalo jedním z jeho (Zikmundových) cílů.
S podivem to není a neočekávané také ne.
Stačí se důkladně seznámit s říšskou politikou v letech 1378 - 1400. Říským knížatům Václavova vláda vadila, ale sesazení nebylo tak lehké, jak se mohlo zdát. Už jen proto, že Lucemburkové třímali ve svých rukou hned dva kurfiřtské hlasy (spolu s tím nejdůležitějším světským, tím českým) a měli spojence i mezi říšskými knížaty. Naopak silná říšská města stála vždy na straně Václava, takže v říši byl poměr sil takový, že dlouho trvala patová situace, která se měnila až s úpadkem Václavovy moci v českém státě, s papežskou krizí, s nástupem nových a dravějších rýnských kurfiřtů a vůbec s tím, že Václav na říšskou politiku rezignoval v 90. letech 14. století vlivem občasné války v českém státě (na které měli podíl i Zikmund s Joštem). Je třeba se uvědomit, že slabá říšská centrální vláda ve své podstatě vyhovovala všem, neboť posilovala moc krajských vlád a hlavně teritoriálních autonomních oblastí ve Svaté říši římské. Navíc k Václavově sesazení se schylovalo už od začátku roku 1398...