augustin433 píše:
(...) Já se naopak domnívám, že se ani Augustin ani Hus nedomnívali, že nějaký člověk může s absolutní jistotou soudit své nebo cizí skutky. Domnívám se , že takovou nauku žádná z dnešních církví také nedrží. A nevidím v tom žádný problém. Problém totiž nebyl v tom, zda Augustin nebo Hus mohoui soudit nehodné krále nebo papeže, problém byl v tom, že žádný kněz a žádný papež se nemohou cítit patřit ke společnosti, k církvi spasených jaksi automaticky. Nikdo nemá předpokládat, že už tím, že je někdo kardinál nebo biskup, patří k církvi svaté. Z toho samozřejmě plyne, že každé rozhodnutí člověka (biskupa, krále, papeže) podléhá soudu rozumu každého podřízeného. A z toho pro Augustina i Husa vyplývá, že takový soud bude tím čistší, a spravedlivější, čím čistší (svatější) bude život onoho posuzovatele. A samozřejmě z toho také plyne, že rozhodnutí představených (papeže, kardinálů a králů) budou tím spravedlivější čím bude i jejich život svatější.
Taková nauka se nemohla líbit. Lidé u koryta mají rádi, když je ostatní poslouchají na slovo. Na slovo lidské, nikoliv Boží..
Já bych s tím hodnocením vcelku souhlasil. S
výhradou, že ten závěr je jen jedna strana mince. Tím druhým je problém konečné rozhodčí autority a vztahu podřízený - nadřízený. Čili možné důsledky spojení této nauky s úskalími Husova
učení o poslušnosti. - Jak se vystříhat toho, aby stanula strana proti straně, považujíc tu druhou za heretiky a rouhače? Lze se totiž nadít toho, že každá skupina či skupinka bude svatosvatě přesvědčena, že právě ona vykládá Písmo a tradici správně, kdežto zvrhlíci jsou ti druzí a ona je oprávněna je poučit, případně napravit. Naopak ten důraz na lidskou - "osobní" i "úřední" - nevědomost a nejistotu ve věcech spásy mi je velmi sympatický.
Pro mne je ten Husův spor v nejvyšší míře vážnou záležitostí, mimo jiné i proto, že obě jeho strany se dovolávají rozumných
principů. Z jedné strany jde o nezbytnost rozhodčí autority, které je zapotřebí se podřídit, nemá-li se prosazovat pouhé osobní mínění a libovůle. Z druhé strany zásada kritizovatelnosti a odůvodnění jakéhokoli mínění a konání z hlediska principů, kterými se tyto mají řídit (např. Kristův zákon).
Na webu
http://www.christnet.cz v diskusi k článku
Hranice vzplála, tam na břehu Rýna jsem se setkal se zajímavým příspěvkem:
"K tomu zda Hus zastával či nezastával predestinaci. Ve spisu O Církvi používá termín predestinace ve vztahu ke spáse, ve vztahu k zatracení používá termín předzvědění. K zatracení duše podle něj dochází kvůli neodpuštěným těžkým hříchům, nikoli primárně pro nedostatek daru Víry, jak učil např. Kalvín. Předzvědění vyplývá z Boží vševědoucnosti, k zatracení duše nedochází z přímé Boží vůle, ale z Božího dopuštění, skrze zlé skutky. (...)" (Jarda Š)
Na dotaz, kde bych se mohl poučit o tom, že:
"Předzvědění vyplývá z Boží vševědoucnosti, k zatracení duše nedochází z přímé Boží vůle, ale z Božího dopuštění, skrze zlé skutky," případně kde to Hus píše, jsem byl odkázán na Bc práci Jitky Gregorovičové
Mistr Jan Hus v současných diskusích katolicismu. Doufám, že na ni během srpna najdu aspoň chvilku času.
https://is.muni.cz/th/263696/ff_b/HUS-_is.muni.pdfTheodor píše:
Odpůrci by mu asi namítli, že Pavel zná jen „předzvěděné“ a „předzřízené“ (předurčené) ke spáse, ale žádné takové k zatracení (pokud jde toliko o ty dva výše uvedené zlomky), že při dobré vůli a s přimhouřením oka by mohli připustit, že by snad takoví být i mohli, i když o nich nic nepraví, že to však nelze doložit a hlavně, že by ve své domněnce neměl k rozlišení používat pojmy „předzvědění“ a „předzřízení“, poněvadž Pavel hovoří jak o „předzvěděných“ tak o „předzřízených“ ke spáse.
K tomu mému dřívějšímu dotazování na původní
latinské termíny: Šlo mi o to, že člověk by jen tak na první pohled řekl, že předzvědění jsou všichni, poněvadž boží vševědoucnost se snad týká všech, zatracených i spasených. Takže mi není jasné, proč jej Hus užil k označení pouze jedné skupiny, totiž zatracených. Dále mi nebylo úplně jasné, v jakém významu výraz "předurčený" (= předzřízený) Hus používá, a proč jej vztahuje, jak se zdá, jen na spasené. Zatím jsem neměl čas a příležitost do všech částí spisu
O církvi nahlédnout, neřku-li zkonspektovat si jej. No a nakonec je tu ten rozpor se zněním Ř 8:29-30. Samozřejmě nepochybuji, že lepšího pochopení by se šlo dobrat porovnáním s dalšími místy, kde se Hus odvolává na apoštola Pavla nebo sv. Augustina.
