Jiří Motyčka píše:
Vyjděme z předpokladu, že Žižka chodil na Husova kázání a že mu byl sympatický reformní program vycházející z předpokladu chudé církve takřka bez majetku (zjednodušuji). Žižka seznal, že na husitském programu není nic heretického, nic protikřesťanského, ba právě naopak. Pak dospěl k závěru, že jeho duše vojáka nalezne spasení spíše ve vojsku bojujícím pod korouhvemi s kalichem než s křížem.
Já si myslím, že by v tom s Tebou Čornej mohl souhlasit. Ostatně právě proto se mi
od počátku zdálo, že Tvé a jeho pojetí jsou, když ne totožné, tedy alespoň souladné.
Jiří Motyčka píše:
Moje úvaha stála na tezi, že Žižka zabíjel před i po r. 1419. A na té si stojím i nadále.
Ale to, že Žižka zabíjel před i po r. 1419, tu přece nikdo nepopíral.
Jiří Motyčka píše:
Mně to přišlo, že ty jeho podněty - jak ty tomu stále říkáš - jsou zároveň důvody. Podněty jsem ve svých replikách začal používat také a proto, abychom si lépe rozuměli my dva.
Máš pravdu, ale já to v tom pořadu nijak nepostřehl. Hledal jsem nějaké příhodné výrazy, abych odlišil, že to, co v rozhlase uvedl, mu neposkytne dostatečnou oporu pro odpověď, CO Žižka viděl na husitství správné z hlediska věcného, ale poskytne dobré východisko pro odpověď, PROČ byl horlivý a nezištný. V jistém smyslu jsou ovšem ty podněty zároveň důvody, proč takto jednal. Nenalezl jsem však
v pořadu zmínku o důvodech Žižkova přesvědčení, a tak jsem to chtěl ponechat otevřené. Jenomže jsem si zrovna přečetl
rozhovor s P. Čornejem, kde je řeč i o tomto, v němž jde nad rámec toho, co říkal v pořadu. Zmiňuje se v něm o tom, že Žižku
právě proto zaujalo to
pojetí božího zákona, s nímž přišli reformní kazatelé. Rád bych se Petra Čorneje zeptal, co tím přesně míní, tj. jaké rysy výkladu Písma (odchylné snad od dosavadní tradice?) jej tedy z hlediska spásy duše zaujaly.
Já ten Čornejův výklad přijímám vstřícně, protože podle mne bylo husitství záležitostí náboženskou *, tedy především spásy a nikoli pozemské spravedlnosti nebo nápravy mravů. Těch jen potud, pokud svým stavem ohrožovaly onu spásu. Čornej proto z mého úhlu pohledu neříká o mnoho víc, než že Žižka nebyl výjimkou.Petr Čornej píše:
Žižka se od mladých let živil jako profesionální válečník a žoldnéř doma i v zahraničí. Plných 20 let před výbuchem revoluce toho o něm nic moc nevíme. Bojoval téměř jistě roku 1410 ve známé bitvě u Grunwaldu proti řádu německých rytířů. Byl v oddíle Jana Sokola z Lamberka a s ním asi i poznával svět. Jinak bychom těžko vysvětlili, proč získal po roce 1419 takovou autoritu.
Nepochybně několikrát překročil zákon, takže ho král Václav IV. musel roku 1409 amnestovat. Po návratu z Pobaltí (od Grunwaldu) byl zaměstnán na královském dvoře. Celý život byl tedy válečníkem, žoldnéřem či lapkou, který bez skrupulí zabíjel.
Když zhruba ve věku mezi 50 a 60 lety přišel do Prahy, kde Jan Hus a další kazatelé hovořili o spáse duše, pravděpodobně si kladl otázku, jestli bude spasen, když stál celý život za hranou zákona. Zřejmě proto se přiklonil k husitskému pojetí božího zákona. Ale protože byl voják, nedokázal bojovat za boží zákon jiným způsobem, než byl zvyklý. Jeho snaha dojít spasení se projevila i v odhodlanosti, s jakou bojoval.
Rozlišil bych však Žižku před ztrátou druhého oka v roce 1421 a po ní. Pak se totiž změnil v člověka, který si myslí, že je oprávněn prosazovat pravdy božího zákona a mečem přivede všechny k tomu, aby je respektovali. Změna jeho psychiky po ztrátě oka je naprosto patrná. Asi měl pocit, že ho Bůh zkouší. Proto si dovolil spory s táborskými kněžími, proto zabil kněze svým palcátem po bitvě u Strauchova dvora. Osoboval si právo rozhodovat, co je z věroučného hlediska správné.
(Tajemství české minulosti, březen 2013, s. 35n)
Mně se líbil ten Čornejův důraz na
náboženský zřetel nejen Žižkova smýšlení, poněvadž mám za to, že přesně tohle dřívější výklady potlačovaly ve prospěch důrazu na stránky
společenské či
mravní. Přitom však ospravedlnění v očích tehdejších lidí mohlo mít a mělo husitství ne kvůli tomu, že se stavělo proti nespravedlivé vrchnosti nebo mravně zkaženým kněžím, ale proto, že usilovalo o společnou i osobní spásu, která se ocitla církevním neřádem a vrchnostenskou netečností v ohrožení.
Naopak se mi v tom úryvku nezamlouvá ten obrat "bez skrupulí". - To bych rád věděl, jak by tehdy asi člověk mohl zabíjet ohleduplně.
Je nadbytečné něco takového říkat,
ledaže bychom chtěli naznačit, že se jednalo o zvlášť krutého bojovníka.**Jiří Motyčka píše:
Když napíšu, že Žižka takto neuvažoval, tak tím přece zároveň neříkám, že tohle uvažování mu přisuzuje Čornej.
A když mu (Žižkovi) to tedy nikdo nepřisuzoval, tak proč o tom mluvíš? Komu tím a v čem odporuješ? Kdyby nikomu a v ničem, tak jaký by to mělo smysl uvádět?
Jiří Motyčka píše:
Absurdní je představa (a to mi věř!), že bych se čirou náhodou ve svém uvažování zabýval tím, že by jednou bylo zabíjení cílem a podruhé nevyhnutelným prostředkem. Obávám se, že to je zase nějaká tvoje dez/interpretace.
Mohu vycházet jen z toho, co jsi napsal. Mně se zkrátka nelíbí to Tvé
„aby“ – to se má týkat
spásy a ne
zabíjení, i v případě Žižky. Kdo mu tedy přisuzuje ono
„abych mohl ve jménu svaté války dál zabíjet“, že o tom mluvíš? Aha!?
Jiří Motyčka píše:
Theodor píše:
... Zabíjení „pro boží věc“ ovšem žádným takovým prohřeškem není ...
... říká, nebo tak uvažuje KDO? To by mě fakt zajímalo.
Já myslím, že odpověď lze nalézt v tomto:
Viz
http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=16505Ivona Holá píše:
Spravedlivé užití síly obhajovali již církevní otcové, například sv. Klement Alexandrijský, sv. Eusebius, sv. Ambrož a zejména sv. Augustin, podle kterých i voják plní Boží vůli, pokud bojuje ve spravedlivé válce. Podmínky, za kterých můžeme válku označit za spravedlivou, teoreticky rozpracoval Tomáš Akvinský především v díle Summa Theologiae (II-II. 40).
Jan Milíč Lochman píše:
Této teorii, kterou zastávali jak katoličtí, tak evangeličtí teologové, nemůžeme upřít subjektivně „recta intentio“ (upřímný úmysl) – ani objektivně zlidšťující účinek. Měla však i povážlivé aspekty.
Či snad lze vědomě
„plnit Boží vůli“ a zároveň se prohřešovat proti Desateru?!
Jiří Motyčka píše:
Ale jinak se můžeme pracovně shodnout, že tak uvažovali husiti. Spousta současných lidí, neznajících dobové souvislosti, to však nazve demagogií.
Spousta současných lidí to hlavně špatně pochopí, neboť si pod „zabíjením pro boží věc“ představí svévolného vykladače Písma, nebo ještě spíše Koránu. A to je právě chyba. Kriteria, kdy se jedná o spravedlivou válku, jsou dost přísná a měřítka pro to, kdy může být v sázce přímo spása společenství či člověka zajisté ještě přísnější. Jenomže tímto se málokdo zabývá, odtud pak unáhlené soudy – za „božího bojovníka“ se přijme každý druhý šílenec, který se za něj prohlásí. Navíc se často nebere zřetel na to, že život není pro věřící nejvyšší hodnotou, tou je právě spása. Tudíž je-li v ohrožení ona, lze v krajním případě sáhnout i k zabití, protože smrt není to, co má v životě poslední slovo. Tím je - obecně řečeno - to, co dává životu smysl. To by snad mohlo být srozumitelné i pro ateisty, kteří neztratili pochopení např. pro pojem oběti.
Jiří Motyčka píše:
Jsem přesvědčen, že už si rozumíme poněkud více, jak dokládají moje předchozí repliky. Sorry, ale na víc už nemám sílu.
Já jsem též vysílen. Vyhlašme příměří. Beztak tu je zakrátko
Popeleční středa a s ní dlouhý půst, takže si (a Tobě) dám až do
Velikonoc pokoj. Jen by mne zajímaly
dvě věci:
Jedna snese odklad – zajímalo by mne, jestli a v čem se v hodnocení Žižkovy povahy a smýšlení s Čornejem lišíte. Mně to zatím buď tak nepřipadlo, anebo o tom alespoň nemám žádnou určitou představu.
Druhá je trochu naléhavější – je docela možné, že budu mít v úterý možnost Čornejovi nějaký dotaz položit.
Nač bych se jej měl zeptat a jak by měla
přesně ta otázka znít?
* V tom se s
Mussolinim neshodneme.
Viz
Jan Hus, hlasatel pravdy. Kap.
Žižka a husitská válka
** Ale možná, že právě tohle Čornej naznačit chtěl.
– pak Ti ji 
... Tak tomuhle opravdu nerozumím - při nejlepší vůli. 
)
Nic Petru Čornejovi nepřipisuju, znovu opakuji!