Husité - Ktož jsú boží bojovníci

Chceme-li podat stručný přehled historie husitství, musíme začít osobností, podle níž byl tento významný úsek našich dějin nazván.

Jan Hus, vycházeje z díla anglického myslitele

J. Viklefa, jeho učení tvůrčím způsobem dále rozvinul, ale hlavně se ho důsledně snažil uplatnit v praxi. Právě tímto cíleným zaměřením na praxi se Hus nejvíce odlišil od anglického myslitele. Základem radikální reformy církve v Husově pojetí bylo odejmutí světského panování církvi a její návrat k apoštolské chudobě prvotního společenství. Toto Husovo nezměrné úsilí s důsledně christocentrickým výkladem církve muselo nutně skončit nesmiřitelným střetem s všemocnou katolickou církví, která za hlavu církve pozemské považuje papeže. Toto fatální střetnutí vyvrcholilo Husovým vyobcováním z církve, označením za kacíře, odsouzením na

kostnickém koncilu a jeho smrtí na hranici 06.07.1415. Tento den byl po právu začleněn mezi významné dny ČR. Za necelý rok, 30.05.1416, hořela hranice v

Kostnici po druhé. Na ní ukončil svůj život vzácný Husův přítel

Jeroným Pražský, který se vypravil do města na břehu Bodamského jezera Husa obhajovat, aby zde i on nalezl potupnou smrt.
Tyto tragické události nemohly v tehdejších Čechách zůstat bez odezvy. Tři roky se však nedělo téměř nic. Král s vypětím veškerých sil udržoval zdání, že má vládu pevně ve svých rukou. Tuto prodlevu vykládají "odpůrci" husitství jakousi strnulostí a neschopností husitsky orientované společnosti bezprostředně reagovat na kostnické události. Pravda je to pouze částečná, neboť se jednalo spíše o dusný klid před bouří. V tomto období docházelo k vyhánění katolických kněží z jejich far a jejich nahrazováním duchovními

podobojí. Šlechta začala

sekularizovat církevní zboží, avšak postupně ztrácela vedoucí roli v nastupující revoluci, protože přestala nebo spíše nechtěla stačit dynamice a radikalizaci vývoje. Na venkově byly organizovány pouti na hory s biblickými jmény (Tábor, Oreb, Beránek). Venkovští potulní kněží vyvolávaly představy, že zbožní věřící budou spaseni právě na těchto horách a v 5 vyvolených městech (Plzeň, Klatovy, Žatec, Louny a Slaný). Polnice svaté války poprvé halasně zazněla v neděli 30.07.1419, kdy při pražské defenestraci byli shozeni z oken novoměstské radnice její konšelé i s purkmistrem. Akce byla předem připravená a v čele davu, který si k radnici přišel pro své uvězněné bratry, je připomínán kromě

Želivského i

Jan Žižka. První pražská

defenestrace se stala signálem k zahájení revoluce.
16.08.1419 zemřel král

Václav IV., který ještě před smrtí potvrdil ustavené konšely na Novém Městě. Revoluční nasazení bylo stupňováno a radikálové začali útočit na svatostánky a kláštery, což bylo doprovázeno prvními primitivními projevy

obrazoborectví. V září se v Praze objevili venkovští husité, ale po dohodě museli počátkem října město opustit. To umožnilo

Čeňkovi z Vartenberka obsadit Pražský hrad, sídlo arcibiskupa a klášter sv. Tomáše, naopak novoměstští stoupenci Želivského s Žižkou a

Mikulášem z Husi obsadili Vyšehrad. Venkovští husité přišli na pomoc Praze, a tak 4. listopadu padla do rukou husitů i Malá Strana. Husitské strany stále bez sjednocujícího programu ještě neovládly celou Prahu, v listopadu bylo sjednáno příměří a venkovští husité opustili Prahu podruhé. Pro

Zikmunda to byla příležitost k zahájení přípravy k odvetnému úderu proti kacířům. Husité z Prahy odešli do Plzně, kam se s nimi vydal i Žižka, jiní do Žatce, Loun, Klatov, Slaného, tedy do vyvolených měst, a do Písku. V okolí Sezimova Ústí se někteří museli skrývali v lesích. Koncem roku zástupci šlechty i konšelé na Novém Městě vážně začali uvažovat o podmínkách Zikmundova nástupnictví.
V únoru 1420 se skupina skrývající se v lesích u Sezimova Ústí města zmocnila. Nakonec s nově přišedšími husity z jiných oblastí město v březnu vypálili a společně založili na ostrohu nad Lužnicí opevněnou osadu Tábor, kde se nakrátko vytvořila první spotřební komuna bratří a sester v dějinách. Mezitím husité v čele s Žižkou opustili Plzeň a vydali se směrem na Tábor. Po cestě svedl Žižka a jeho nepočetný houfec 25.03. vítěznou

bitvu u Sudoměře, kde porazil přesilu katolických pánů. Po příchodu Žižky na Tábor byli ustanoveni 4

hejtmani, kterými se stali Mikuláš z Husi,

Zbyněk z Buchova,

Chval z Machovic a Jan Žižka. 17.03. byla ve Vratislavi vyhlášena

1. křížová výprava proti kacířským Čechům. Husitská šlechta na to reagovala odmítnutím Zikmundova nároku na český trůn, což bylo něco naprosto nevídaného, protože se jednalo o akt odporující veškerým platným konvencím. V květnu Vartenberk, signatář manifestu sesazujícího Zikmunda z trůnu, jako korouhvička točící se po větru předal Pražský hrad Zikmundovým ozbrojencům. Praha zažádala o pomoc venkovské husity,

tábory i

orebity, východočeské bratrstvo, které se pod vedením kněze

Ambrože vyprofilovalo ve východních Čechách a nazvalo se podle vyvýšeniny Oreb u Třebechovic. Po příchodu táborů do Prahy museli protihusitsky zaměření němečtí měšťané Prahu opustit a jejich majetek byl zkonfiskován. 27.05. byl přijat program, který celé hnutí zastřešil a stal se nakonec významným prvkem, který sjednocoval i různé ideologické a konfesijní proudy revoluce. Tímto programem se staly slavné

4 pražské artikuly: svobodné hlásání slova božího, přijímání pod obojí způsobou i pro laiky, zákaz světského panovaní církve a stavění a potírání smrtelných hříchů. Čtvero artikulů v různých textových nuancích se táhne jako červená nit celou revolucí až do přijetí

Jihlavských kompaktát. 14.07. první kruciáta ztroskotala na dvou srubech postavených na Vítkově brilantním stratégem Žižkou. Dědic otcova trůnu sledující průběh bitvy z levobřežní Prahy polykal hořké slzy. Tato rozsahem nevelká bitva jasně Zikmundovi poprvé ukázala, jak hluboce mylným kalkulem bylo to, že Husa v Kostnici obětuje jako pěšáka na politické šachovnici s tím, že Čechy zpacifikuje později. Ještě před porážkou na Vítkově přišel Zikmund o Hradec Králové a jeho spojenci z jižních Čech Rožmberkovi se nepodařilo dobýt Tábor. Koncem července si Zikmund vynutil korunovaci, kterou v postatě uznali pouze jemu věrní představitelé české a moravské šlechty. Další, ještě těžší porážka čekala na Zikmunda 01.11. od spojených husitských vojsk pod Vyšehradem. Bilance roku 1420 byla pro Zikmunda horší než neradostná.
Tyto události odstartovaly mocenský vzestup Prahy. Objevil se nový významný hráč na vojensko-politické scéně. Pražané zahájili velkou a úspěšnou ofenzívu do středních a východních Čech, kde důležitou roli začal sehrávat rod Mrzáků z Miletínka, jehož nejznámější postavou je bezesporu

Diviš Bořek. Významnou událostí roku 1421 byl červnový

husitský sněm v Čáslavi. Jeho závěry fascinují pokrokovostí myšlenek nemajících v kontinentální Evropě obdoby. Sněm můžeme směle nazvat prvním národním shromážděním, protože vyhlásil 4 artikuly za zemský zákon a bezprecedentním odmítnutím Zikmunda za krále se povýšil nad panovníka, čímž vytvořil jakýsi předobraz parlamentní demokracie. Ustanovil dvacetičlennou prozatímní zemskou vládu, v níž křesla obsadilo 8 měšťanů, z toho 4 zástupci Prahy, 7 zástupců nižší šlechty a 5 zástupců vysoké šlechty. Na první pohled byla patrná převaha měšťansko-rytířského stavu. A to bylo příznačné i v dalším průběhu revoluce.
Na počátku r. 1421 došlo k rozmachu táborského sektářství vzniknuvšího na ideovém základu

chiliasmu. Na Táboře musel mocensky, nekompromisně a ve shodě s ustanoveným táborským biskupem

Mikulášem z Pelhřimova zasáhnout samotný Žižka. Potřením táborského sektářství zanikla v husitství radikální levice. Na podzim vpadla do Čech

2. křížová výprava, jejíž oddíly 02.10. v panice před blížícími se husity opustily hořící ležení u Žatce. Ještě hůř dopadla druhá část této výpravy vedená Zikmundem. V prosinci se Žižkovi neuvěřitelným způsobem podařilo uniknout z obklíčení u Kutné Hory, kterou Zikmund obsadil díky svým příznivcům ve městě. Mylně se pak domníval, že tažení vítězně dovršil nebo alespoň započal. Jaké bylo jeho zděšení, když nic nechápajícímu Zikmundovi ohlásily hlídky, že se 06.01.1422 objevilo doplněné a svěží vojsko pražanů a táborů před Kutnou Horou. Dílo zkázy bylo záležitostí několika málo dnů. Vítězstvím husitů

u Habrů a posléze 10.01. ještě

u Německého Brodu, dnešního Havlíčkova Brodu, Zikmund obdržel lekci, která ho navždy odradila od úmyslu v čele vojska se vrátit do Čech. Omezil se potom pouze na diplomatické protihusitské aktivity. V Praze mezitím Želivský, ohnivý kazatel od Panny Marie Sněžné, ztratil schopnost ovládat svoji bezbřehou popularitu mezi pražskou chudinou a s podporou hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic nastolil diktaturu směřující k teokratické městské republice s centrem v pražském dvojměstí. Návrat vítězů od Brodu do Prahy učinilo přítrž tomuto pro mnohé nepřijatelnému vývoji. Události vyvrcholily vypsáním nových voleb, v nichž Želivského strana utrpěla zdrcující porážku. Nakonec byl sám radikální kazatel, kterého tolik obdivovaly pražské ženy, popraven a s ním 9 jeho stoupenců. Krvavá exekuce proběhla 09.03. na Staroměstské radnici, kam byli všichni zrádně vylákáni.
V květnu 1422 se v Praze objevil litevský kníže

Zikmund Korybutovič, synovec polského krále Vladislava, jako zemský správce. Jeho několikanásobné přerušované mise byly téměř bezvýznamné, a to jak z hlediska politického tak i vojenského. Na konci roku 1422 se Žižka rozešel s Táborem, s nímž však nepřestal politicky i vojensky spolupracovat, a ve východních Čechách založil

Menší Tábor, jehož fundamentem bylo východočeské bratrstvo orebitů. Nové polní bratrstvo se řídilo Žižkovým vojenským řádem, v jehož preambuli jsou citovány 4 "spasitelné kusy" v orebském znění, které bylo Žižkovi bližší. Na jeho stranu se postupně přidala velká většina východočeských měst i příslušníků šlechtických rodů, mezi nimiž byli např.

Jan Roháč z Dubé a bratři Hynek i Viktorin z Kunštátu a na Poděbradech. Žižkovo elitní bratrstvo, jehož jádrem bylo stálé polní vojsko čítající kolem 2000 vojáků, dokázalo nepochybně zabránit předčasným Lipanům. Léta 1423 a 1424 byla ve znamení Žižkovy převahy a upevňování pozic uvnitř země. Bylo to období vrcholící defenzivní fáze revoluce.
V dubnu 1423 Žižka zvítězil u Hořic nad východočeskými pány v čele s Čeňkem z Vartenberka, kteří se snažili zastavit Žižkovy východočeské aktivity v samém počátku. V červenci 1423 se Žižka ve spojení s knězem Ambrožem zmocnil Hradce Králové, kde byl hejtmanem Diviš Bořek z Miletínka. Hradecký hejtman se v té době účastnil výpravy na Moravu. Tuto událost musel Miletínek nutně vnímat jako neodpustitelnou zradu vrchního hejtmana, pod nímž sloužil u Hořic. Hodnocení této epizody současnou historiografií je rozpačité z důvodu chybějících pramenů. Proto nelze jednoduše konstatovat, že slepý vojevůdce s lapkovskou minulostí nectil rytířský způsob boje a pouze pragmaticky využil situace. Diviš Bořek se urychleně vrátil z Moravy a spojil se s hejtmany jmenovanými Prahou, Janem Puškou z Kunštátu a Hynkem Krušinou z Lichtenburka. K rozhodující bitvě, kdy šla „archa proti arše“, jak píše kronikář, došlo v srpnu u Strauchova dvora. Žižka svého spojence od Hořic porazil a ten musel uprchnout na svůj hrad na Kunětické hoře. Následovalo další upevňování Žižkových pozic v tomto regionu. Praha, která zde přišla o mnoho posádek, k tomu nehodlala nečinně přihlížet. Na svatohavelském sněmu svolaném v říjnu byly projednány principy konsolidace země s jasným zaměřením proti Žižkovi, i když v usnesení z 01.11. nebyl výslovně jmenován. Pražští konzervativci, katolická šlechta i představitelé umírněných kališníků se sdružili v koaliční první panskou jednotu.
Rok 1424 začal Žižka v zimním období bez ohledu na vojenské konvence vítězstvím 06.01. u České Skalice, kde porazil východočeské katolické pány vedené Půtou z Častolovic a Janem Městeckým z Opočna. Počátkem května podnikl Žižka výpravu do jihozápadních Čech a města Klatovy a Sušice připojil ke svému svazu. K Žižkovi se rovněž přidal kromě jiných Přibík z Klenové. Pod tlakem plzeňského landfrýdu Žižka výpravu ukončil - také proto, že se pomalu schylovalo k důležitému střetnutí s panskou jednotou. Tábor, který dospěl pod vedením Chvala Řepického z Machovic a Zbyňka z Buchova k mocenskému útlumu, zachoval v nastávajícím konfliktu neutralitu. K rozhodující krvavé bitvě došlo 07.06. u Malešova, kde byly koaliční šiky na hlavu poraženy. Rozhořčený Žižka se záhy objevil před Prahou, kterou mohl z chodu dobýt, aby ji ztrestal. Díky Janu z Rokycan došlo k jednáním na Špitálském poli (dnešní Karlín) a ve Zdicích, na nichž byla dohodnuta velká výprava na Moravu. Na této výpravě pod obleženou Přibyslaví 11.10.1424 Žižka zemřel. Výprava na Moravu, která byla zaměřena hlavně proti

Albrechtu Habsburskému, pokračovala. Tažení se rovněž zúčastnil v čele pražanů v Čechách znovu se objevivší Korybut. Husité dobyli několik pevností a klášterů a koncem listopadu se jednotlivé oddíly postupně začaly vracet do Čech. Příslušníci východočeského svazu se po smrti svého vrchního hejtmana začali nazývat

sirotci. Nejbližší Žižkův spolubojovník Jan Roháč z Dubé se poté snažil spojit tábory a sirotky, což se mu však nemohlo podařit.
Rok 1425 byl provázen různými šarvátkami, které na čas ukončil mír ze 17.10. dohodnutý ve Vršovicích u Prahy. Na Táboře byl ustanoven duchovním vůdcem

Prokop Holý. Prokop, zahraničím nazývaný Veliký, se stal nejdůležitějším architektem politiky, jejímž základem byl přechod od defenzívy k razantnímu ofenzivnímu směřování revoluce. Touto novou dimenzí zahraniční politiky Prokop vtiskl zcela novou tvář revoluci, s jejímiž ideály se ztotožnil, a předčil v tomto ohledu Žižku, který byl v prvé řadě vojákem a pak teprve politikem zaměřeným na vnitřní záležitosti. Duchovním představitelem sirotků se stal Prokop Malý řečený Prokůpek.
Prvního velkého vítězství dosáhla spojená husitská vojska 16.06.1426 pod vedením Prokopa Holého v krvavé

bitvě u Ústí nad Labem, kde utrpělo zdrcující porážku vojsko sestavené ze sborů Saska, Durynska, Míšně a Horní Lužice. Po odražení nepřítele došlo jako obvykle opět k rozmíškám mezi husitskými stranami. Tyto spory však byly včas ukončeny, neboť porážka u Ústí přiměla katolickou Evropu k urychlení příprav

3. křížové výpravy.
Intervenční armáda této kruciáty marně obléhající Stříbro uprchla v srpnu 1427 směrem k Tachovu před spojenými husitskými vojsky. Rok 1427 byl z pohledu vnitřních poměrů státu završením toho, oč šlo i Žižkovi. Hustá síť měst s jejich ekonomickým potenciálem se stala oporou a zázemím polních bratrstev a katolická strana tak byla s výjimkou plzeňského landfrýdu zcela paralyzována. Pražský svaz byl v mocenském útlumu a táboři se sirotky ovládali převážnou část východních, jižních a západních Čech. Významným spojencem táborsko-sirotčího konglomerátu byl i městský svaz Jakoubka z Vřesovic v severozápadních Čechách s centrem v Žatci. Tak byly rozdány karty pro následující období poslední třetiny této dekády.
Prokop Holý, intelektuál revoluce, započal intenzivně s realizací své vize přechodu revoluce k široce pojaté ofenzívě. Nedílnou součástí tohoto záměru bylo přenesení válečných operací do vedlejších i sousedních zemí Koruny české v ještě větší míře. Tyto výpravy zvané

rejsy ("spanilé" jízdy je poněkud zavádějící název) započaly v podstatě rokem r. 1425. Jednalo se o vpády do Rakous, na území úhlavního nepřítele husitů Albrechta Habsburského. Nutným předpokladem pro realizaci zahraničních výprav bylo ovládnutí rozhodujících komunikací jako spojnic mezi Čechami, Moravou a sousedním územím. Poté následovalo budování strategických opěrných center. U sirotků to byly především posádky v Horní Lužici a táboři se zaměřili na Slezsko a ve spolupráci s husitskou Moravou i na Horní Uhry (dnešní Slovensko). Tím husitské svazy nepokrytě dávaly najevo, že nepřipustí v žádném případě odtržení zemí, jež byly součástí Koruny. Druhým, neméně závažným úkolem bylo prosadit v těchto zemích husitský program. Je třeba objektivně připustit, že se jednalo o vojensky zaštítěný vývoz revoluce. Cílem těchto výprav bylo přenesení hospodářské zátěže a nákladů na vedení války do sousedních zemí, a to především do míst potenciálních seřadišť nepřítele. Dalšími důvody bylo rovněž získání finančních prostředků, zásobení proviantem, uchvácení kořisti, a proto byl velký důraz při těchto výpravách kladen na trén, tj. zásobovací oddíly. V neposlední řadě se jednalo i o propagaci principů a ideálů revoluce. Je třeba si uvědomit, že polní vojska v té době čítala okolo 12000 vojáků, což bylo na tehdejší dobu obrovské množství, a na vydržování této armády domácí ekonomika prostě nemohla stačit. Vedení takto nákladné války pochopitelně značně vyčerpávalo ekonomický potenciál státu. Jednou z největších zahraničních výprav byla úspěšná sirotčí výprava pod vedením

Jana Čapka ze Sán na pomoc polskému králi proti řádu německých rytířů. Čapek byl na tomto tažení vrchním velitelem i přidružených polských oddílů a v září 1433 dospěl až k Baltickému moři.
14.08.1431 byla u Domažlic rozdrcena

4. křížová výprava proti nepoddajným kacířům a papežská kurie dospěla se skřípěním zubů k závěru, že s husity bude nutné zahájit jednání. Proto iniciátor poslední kruciáty kardinál

Cesarini svolal se Zikmundovou podporou v r. 1431 do Basileje koncil, kde mělo dojít konečně k nějakému narovnání s husity. Jedním z bodů rokování na koncilu bylo i projednání 4 pražských artikulů. Předběžná jednání mezi zástupci koncilu a husitskou reprezentací proběhla v květnu 1432 v Chebu. Na těchto jednáních byl přijat tzv.

Chebský soudce. Tato písemná dohoda ustanovila, že jediným arbitrem při učených jednáních mezi husity a představiteli koncilu bude hlavně Písmo svaté. Toto ustanovení představovalo jedno z největších vítězství, kterého dosáhla husitská revoluce nad všemocnou katolickou církví. Avšak cena, jakou toto vítězství bylo vykoupeno, byla nezměrná, protože byla zaplacena prolitou krví a životy božích bojovníků.
Na jednání koncilu v 1. kvartálu 1433 v Basileji za účasti táborů, sirotků i pražanů v čele s Prokopem Holým se ukázaly propastné názorové rozdíly zúčastněných stran. Husité začali chápat, že svůj program v Evropě neprosadí a budou mít problémy i s jeho prosazením doma. Rozhovory však měly přesto dále pokračovat. Překážkou k nastolení míru a přijatelnému řešení byla snaha husitských radikálních svazů prosadit 4 pražské artikuly pro všechny obyvatele Čech i Moravy, a to včetně katolického obyvatelstva. To byl jeden z důvodů, proč byla v červenci 1433 obležena Plzeň, poslední veliká bašta katolíků. Radikální svazy se nehodlaly vzdát svých mocenských pozic bez ohledu na to, že drtivá většina země si toužebně přála mír. Obležení Plzně se však protahovalo, nebylo úspěšné a v zemi pod vlivem přesvědčovací taktiky vyslanců koncilu došlo k přeskupování sil. Pražané v čele se Starým Městem, umírnění kališníci a dočasně i někteří představitelé katolíků v čele s

Oldřichem z Rožmberka vytvořily druhou panskou jednotu. Do čela koaliční armády byl jmenován hejtman Diviš Bořek z Miletínka, zkušený válečník. 30.05.1434 došlo

u Lipan, kde se mezi koaliční armádou objevil i čtrnáctiletý

Jiřík z Poděbrad, k jedné z nejfatálnějších bitev našich národních dějin. Diviš zde takticky brilantně zvládnutým a do nejmenších detailů propracovaným manévrem naznačujícím útěk z bojiště vylákal vojáky polních bratrstev z vozové hradby, aby je vzápětí utopil v krvavé lázni. V bitvě padli Prokop Holý i Prokůpek. Tato porážka znamenala rozpad polního vojska sirotků, pro tábory to však ještě definitivní konec nebyl. Lipany zdaleka nekončí éra husitství, jak se ještě dnes domnívají mnozí neobjektivní kritici husitské revoluce. I dnes se v tomto názoru skrývá spíše přání, jež je otcem myšlenky. Jednání mezi husity a koncilem pokračovala i po Lipanech ještě další dva roky a přes mnohé antagonizmy bylo dosaženo kompromisu v podobě Jihlavských kompaktát, vyhlášených 05.07.1436 v městě, podle něhož byla nazvána.
Na území Království českého a Markrabství moravského bylo povoleno přijímání z kalicha i pro laiky. V první zemi Evropy bylo legálně povoleno dvojvěří. Tímto aktem byla završena česká reformace, a to bez ohledu na skutečnost, že se utrakvistická církev nestala samostatnou církví a znění zbývajících 3 článků bylo zredukováno a oslabeno. Úplné vyčlenění protestantské církve z vlivu papežské kurie se podařilo až o 100 let později vítězné luterské reformaci německé, která navázala na Husův odkaz. V prvé třetině 15. století na to však ještě nebyly vhodné podmínky, ale přesto česká reformace svou nadčasovostí vytyčila nepřehlédnutelné milníky vývoji nezvratně směřujícímu k protestantizmu. V českých podmínkách, kde táboři kompaktáta neuznali a vytvořili vlastní konfesi, se rovněž jednalo o první a nerozpačitý krok na cestě k náboženské toleranci a svobodě vyznání. A to je největší odkaz husitství pro celý křesťanský svět.