Polní obce postupně ztrácely charakter armády, která vede obrannou válku a revoluční entuziasmus božích bojovníků nahradila profesionalita vojáků, jimž se stala válka denním řemeslem. Nikdo z vůdců polních vojsk neměl představu o jejich poválečném osudu a raději se jí ani nezabývali. Je třeba si objektivně uvědomit, že drtivá většina obyvatel byla unavena domácí válkou a volání po míru bylo na počátku třicátých let slyšet ze všech stran. V této souvislosti musím připomenout právě
obléhání Plzně z přelomu let 1433/34. Velmi špatná situace v zásobování přinutila obléhatele k tomu, že začali organizovat rekvizice tím způsobem, že zásobovací oddíly místo „rabování“ vsí ležely v opevněných kostelech dokud z jejich okolí neodčerpaly veškeré zdroje potravin. Samozřejmě nejvíce postiženy byly oblasti plzeňského landfrýdu, méně střední Čechy s Prahou, jižní a východní Čechy. U prostého robotného lidu tak zákonitě musely mizet rozdíly mezi korouhvemi s křížem a kalichem. Bohužel, realita doby husitského zenitu byla taková…
Tigram píše:
Husitská doba vygenerovala množství špičkových bojovníků dalo by se říci profesionálů. Jakkoli byli tito bojovníci užiteční v době války, v dobách míru byli pro zemi utrpením, obvykle se věnovali rabování. Proto bylo dobrou praxí je někde zaměstnat obvykle jako žoldnéře. Jako nejbližší válčiště byla válka s turky.
