trener píše:
...Doporučuji si přečíst knihu Otakar Vávra: Podivný život režiséra. Tam je více o jeho přístupu k realizaci historických filmů...
str. 186, 191 - 196:Hledal jsem únikový námět, a vrátil jsem se tedy do historie, k Miloši Kratochvílovi, který zatím napsal druhý román o Janu Husovi.
Dali jsme se do práce, ale nemohli jsme se, až na několik vizuálních scén, dostat z epiky. Nakonec jsem vzal za základ divadelní hru Jiráskovu. Práce se nám rozrostla na tři díly. Druhý díl, o začátku revoluce, jsme s Kratochvílem napsali s původním názvem Kdož jste boží bojovníci, který ovšem nevyhovoval, a místo něj jsme se rozhodli pro název
Jan Žižka. Děj i název třetího dílu, o rozpadu husitské revoluce, jsme převzali z Jiráskova románu
Proti všem.
Byl to obrovský projekt. V průběhu třiapadesátého roku jsme napsali všechny tři scénáře a generální ředitel Oldřich Macháček nám je dal proplatit tři dny před měnovou reformou, takže jsme za tuto celoroční práci dostali honorář jedna ku padesáti.
Měl jsem schváleny tři scénáře pro husitskou trilogii a bylo všemi instancemi rozhodnuto o natáčení. Samozřejmě, že jsem musel nejdřív překonat odpor vedoucích oddělení Filmového studia Barrandov, kteří jako vždycky předtím i potom se stavěli proti realizaci tak velikého projektu. Tvrdili, že naše ateliéry jsou schopny natáčet jen malé filmy, a že když budu točit husity, zastaví se celá výroba ostatních filmů. Chtěl jsem dokázat, že to není pravda, protože ty filmy dokonale připravím a zorganizuji, a nebudu pak nikomu překážet. A dokázal jsem to. Rok 1954 jsem věnoval přípravám a pak rok pětapadesát, šestapadesát a sedmapadesát byl určen k natáčení tří dílů trilogie, přičemž místa a dekorace, které se vyskytovaly ve více dílech, jsem mohl natáčet současně. V tom byla hlavní úspornost celé práce. Kostýmy a rekvizity se také mohly vyrábět zároveň pro všechny díly.
Přípravy jsem začal studiem materiálu a shromážděním literární a obrazové dokumentace. Při tom mi byl neocenitelným spolupracovníkem památkář docent dr. Václav Mencl, který mne nejprve naučil znát důkladně český středověk. Václav Mencl měl vzácnou vlastnost, že znal naše památky nejen teoreticky, ale z vlastní zkušenosti. Celou republiku projezdil na bicyklu, a když mi něco vysvětloval, zároveň to i kreslil. Byl věřící katolík, a proto neměl kádrové předpoklady pro vyšší postavení a mohl se nám celé čtyři roky věnovat. Uměl vysvětlit kupříkladu architekturu ve spojitosti se způsobem života, práce, oblékání, chování lidí, zkrátka s celým životním stylem českých lidí na konci čtrnáctého a na začátku patnáctého století. Dovídal jsem se fakta o osidlování českého pohraničí od Přemyslovců a o rozdílu německé kultury a architektury oproti české, o světském charakteru české gotiky oproti německému mysticismu.
Na základě vyjasnění celé dokumentace začaly vlastní přípravné práce: návrhy filmových staveb, rekvizit a kostýmů. To byla obrovská práce. Nic, co zde bylo a stálo, se nedalo použít.
Trilogie potřebovala architekta, který by se mohl čtyři roky plně soustředit na tento úkol. Zázvorka se věnoval převážně vybudování televizní architektury a technice televizního ateliéru, a tak jsem vybral architekta Karla Škvora a k němu pro provádění staveb architekta Okáče. K návrhům kostýmů nenahraditelného mistra J. M. Gottlieba a Fernanda Váchu. Rekvizity nakreslil a okótoval dr. Mencl sám. Bylo nutno stavět interiéry i exteriéry, přičemž se samozřejmě muselo použít triků s představenými maketami, k čemuž se na Barrandově vyvinulo celé středisko trikového ateliéru. Postavili tak Staroměstské náměstí za ateliéry na Barrandově i Betlémskou kapli v ateliéru, z čehož ve skutečnosti stála jenom zmenšená spodní část do prvního patra.
Návrhy kostýmů královského dvora nakreslil Jiří Trnka podle iluminací z Bible Václava IV. Trnku jsem také požádal, aby provedl barevnou kompozici a sladil barevné kostýmy s dekoracemi. Byl to zásah, na který nebyli architekti zvyklí, ale Škvor uznal umění Jiřího Trnky a podvolil se. Pro látky královského dvora jsme vzali vzory z vykopávek královských hrobů na Pražském hradě, které jsme dostali k dispozici. Divadelní kostýmy se samozřejmě nedaly použít. Jeli jsme do Liberce, kde tenkrát tkali na vývoz sukna pro Malou Asii, a tam mi utkali sukna i plátna pro prostý lid i brokáty a samety pro aristokracii a bohaté patricie.
Pro bitevní scény jsem měl zvláštní vojenskohistorické poradce s plukovníkem Wágnerem, kteří se mnou provedli rekonstrukci bitvy u Sudoměře. Po dlouhém hledání jsem zvolil za prostor exteriérů bitvy totéž místo u Sudoměře, kde se ve skutečnosti odehrála, nikde jinde by se bitva nedala rekonstruovat.
František Milič sehnal dohromady čtyři sta těžkých jezdeckých koní s jezdci, pro které bylo nutno postavit také za ateliéry stáje.
Ze zápisu bojových střetů jsme sestavili řadu úkolů a pro ně vybral Milič v Ostravě i v Praze bývalé olympioniky, kteří si je za několik měsíců natrénovali. Nebyly to lehké úkoly: udeřit umělým latexovým cepem vyztuženým železem do přilby rytíře, který šplhá po žebříku na hradby se štítem a s mečem v ruce, srazit ho dolů, aby se nezabil, nebo srazit cepem obrněného jezdce z koně, který si ho ještě převrátí přes sebe a spadne s ním ze stráně atd. V nácviku byla nutná naprostá přesnost, nic se nesmělo nechat náhodě. Tak jsme založili filmové kaskadéry podle amerického vzoru.
Za rok bylo všechno připraveno a mohlo začít natáčení.
Mezitím se vyměnilo vedení filmu. Stranickému aparátu se nelíbil Oldřich Macháček, a tak do funkce ústředního ředitele jmenovali spisovatele Jiřího Marka. Na Barrandov přišel za Karla Kohouta Eduard Hofman z kresleného filmu. Každý se choval podle své povahy a svého obzoru. Karel Kohout pak zorganizoval v primitivních podmínkách českou televizi v Besedě. Jako vždy to bylo provizorium, ale na léta.
Jiří Marek byl učitel a spisovatel ''malých forem", detektivních povídek. Husitským filmům nepřál. Když jsem ho žádal, aby mi na ně dal negativní materiál Eastman-color, odmítl. Ta východní Agfa totiž zkreslovala barvy do zrzava a časem se barvy ztrácely vůbec. Jiřímu Trnkovi také odmítl Eastman, protože prý jeho loutkové filmy nemají dobrou návštěvnost v kinech. Marek tak způsobil, že tyto klenoty české kinematografie dnes ztrácejí barvu a nedají se zachránit.
Jako kameramana jsem si vybral Václava Hanuše, se kterým jsem už předtím měl dobré zkušenosti v Krakatitu. Teď bylo ovšem nutné řešit problémy barevného filmu.
V mých "husitských" filmech bylo tolik postav, že v nich hráli snad všichni čeští herci. Hlavní postavu Jana Husa a pak i Jana Žižku hrál Zdeněk Štěpánek. Lepšího představitele pro obě tyto historické postavy u nás nebylo. Krále Václava IV. zahrál jedinečně civilně Karel Höger, šaška Ladislav Pešek, královnu Vlasta Matulová, dívku z lidu Marie Tomášová, matku Marie Vášová, císaře Zikmunda Jan Pivec a mnoho jiných. Ve třetím dílu pak především Vlasta Fabiánová a Gustav Hilmar. Mladé role Jana Rybářová a Petr Haničinec.
Při natáčení scény na kostnickém koncilu, kdy Hus volá: "Neodvolám!", se Zdeněk Štěpánek dověděl, že mu ukradli auto. Byl z toho na mrtvici a ty detaily svědčí o skutečném tragickém prožitku tohoto historického okamžiku. Tím ovšem vůbec nechci znehodnocovat jeho mistrovství, ale v životě a v umění jsou takové situace důležité.
Pracovní kopii
Jana Husa schvaloval tehdejší ministr kultury Václav Kopecký v Kolovratském paláci. Bylo tam nabito. Přišli členové aparátu ÚV KSČ, straničtí historikové, ideologové a nevím kdo všechno.
Když skončilo promítání, bylo ticho. První se přihlásil jakýsi aparátnický historik a řekl: "Měli bychom, soudruzi, uvážit, jestli vznikne větší škoda, když tento film pustíme, než když ho zakážeme." Seděl jsem tam jako na hanbě. Pak promluvil Kopecký: "Ježíšmarjá, lidi, co jste to provedli! Vždyť ten Hus tam vypadá jako kněz!" Namítl jsem, že byl kněz. A talár byl oficiálním oděvem rektora Karlovy univerzity. Kopecký ale namítl, že pan profesor Nejedlý přece řekl, že Hus byl revolucionář. To měl teda hrát Šmeral a ne Štěpánek. Pak se už rozčiloval: "On tam pořád říká: Boží pravda! A ještě se při tom kouká do nebe!" Odporoval jsem neústupně, že boží pravda říká jen jednou a pravda třikrát.
Na to vyjel Kopecký: "Ale, prosím vás, co je to pravda? Nesmysl! Čí pravda? Není ten Kratochvíl náhodou evangelík? Hus musí říct: pravda lidu!" Pak ještě začaly další poznámky, Kopecký mi řekl, že si mám rozmyslet, co s tím. Film tedy nebyl schválen.
Radili jsme se s Kratochvílem a s naším specialistou pro dějiny husitského revolučního hnutí Josefem Mackem a vzali jsme ho s sebou na ministerstvo. Tam už byl ministrem kultury Ladislav Štoll. Václava Kopeckého vykopli nahoru, na předsednictvo vlády. Štoll se hrozně bál. Namítali jsme mu, že Jan Hus přece na hranici prohlásil, že umírá za pravdu, psal o tom z Kostnice Čechům, bylo to napsáno bakalářem Karlovy univerzity, který pořizoval celý záznam o soudním řízení a smrti Jana Husa. A je to dokonce vytesáno na Husově pomníku na Staroměstském náměstí. Štoll řekl, že to nikdo nečte, a že si to soudruh Kopecký přeje. Na to prohlásil doktor Macek, že to tedy dá do diskuse na Akademii věd. Toho se oba přece jen zalekli. Štoll totiž při této debatě ustavičně telefonoval s Václavem Kopeckým na předsednictvo vlády. Náš poradce vysvětloval do telefonu, že ve středověku nemohl Hus říci pravda lidu, i když to třeba tak myslel. Jako kněz musel říct boží pravda nebo pravda. Kopecký to ale nepřipustil a vyhrožoval, že film půjde do trezoru, a následky ať si přičtu.
Bylo tedy nutno sjednat kompromis, a tak Hus ve filmu říká, že chce rád umřít za spravedlnost. Musel jsem přetočit jeho poslední slova a film vyšel.
Náš poradce byl otřesen. Řekl mi, že je těžké se domluvit s polovzdělanci, kteří si myslí, že všemu rozumějí. Film měl velký úspěch u nás i v zahraničí, především v Sovětském svazu a v Anglii, kde mají Husovu sochu v londýnské katedrále. Pokud vím, byl dabován do ruštiny, angličtiny a italštiny.
Začal jsem Kopeckým opovrhovat a nikdy jsem už s ním nepromluvil. Otrávil mi celou další práci. Ale neměl jsem v povaze ustupovat. Věděl jsem, že se teď budu muset stále rvát za všecko. Stačilo mi, když se mi podařila z celého filmu jedna nebo několik scén, při kterých jsem cítil uspokojení. Vždycky to stálo za to. Třeba jen část pravdy. Věřil jsem, že diváci to poznají a uznají. Vždyť mi mnoho lidí psalo a říkalo, jak si cenili mých filmů, které jsem natočil za okupace, že jim dodávaly národního sebevědomí. A to mi stačilo, abych měl pocit, že moje práce nebyla nadarmo.
Při natáčení trilogie bylo nejpracnější a nejzajímavější natáčení bitvy u Sudoměře. Milič to organizačně zvládl dokonale, ale byla to práce namáhavá i pro komparsy. Rytíře v železném brnění jsme museli zahřívat, aby jim tváře nepřimrzly k přilbám, protože jsme točili v pravém předjaří. Mezi záběry jsme někdy museli utéct ze scény, než se přehnala sněhová přeháňka, a pak zamést sněhový poprašek. Kratochvíl vzal celou rodinu i s dětmi, aby si zahrály v husitském komparsu, a Marie Vášová, pro kterou přijeli domů, právě když měla zaděláno na knedlíky, vzala hrnec s těstem i obě děti a v sudoměřské hospodě pronikla do kuchyně, aby jim dodělala oběd.
Když jsem točil scénu, jak jezdec hraný Vladimírem Rážem se propadá i s koněm do bláta vypuštěného rybníka, volal jsem na něj, aby jel ještě kousek dál, ale to jsem neměl dělat. Kůň už z bahna nemohl. Zkoušeli ho tahat pomocí náklaďáku, až přivezli jeřáb a dostali ubohého koně polomrtvého na břeh. Bylo to varování pro natáčení scény s železnými rytíři, kteří takto kdysi prohráli celou bitvu. Zařídili jsme tedy všechny možné záchrany a nikomu se nic nestalo, ani koním.
Ústřední ředitel Marek nechtěl dát souhlas, aby se natáčel třetí díl podle Jiráskova románu
Proti všem. Musel jsem jít za Jiřím Hendrychem, který měl tehdy v partaji na starosti kulturu, abych mohl celou trilogii dokončit.
Oba první díly stály po osmi miliónech, třetí devět miliónů korun. To se dnes už zdá jako pohádka.
