V královských městech byly zavedeny kontroly peněz a zboží, aby nedocházelo ke znehodnocování mince a vývozu nezpracovaného surového stříbra. Bylo kontrolováno víno, zda není pančované a také, zda není např. plátno značeno falešnými značkami.
Konečně v r. 1460 Jiří z Poděbrad začal v Kutné Hoře ražbu poctivé stříbrné mince dle návrhu
Antonia Mariniho z Grenoblu, finančního poradce krále. Dle jeho návrhu měl být tuzemským kupcům poskytnut bezúročný úvěr 10.000 zlatých a minimálně 20.000 s úrokem. Náklady na tyto půjčka měly být hrazeny z úvěru od Židů a Benátek a ručil by za ně samotný král. Další prostředky měly být získány z výnosu ražby drobné mince. Přestože tento plán zůstal jen na papíře a nebyl realizován, k oživené obchodu nakonec přece jen došlo.
Protože se objevovaly neustálé stížnosti šlechty na špatnou kvalitu mincí v oběhu, přistoupil král Jiří k
obnově ražby pražského groše, k níž však došlo až v r. 1469 s tím, že byl ražen do královy smrti v r. 1471. Groš v jakosti 0,62 vážil 2,7 g s garantovaným kurzem 18 grošů za rýnský zlatý a 24 za uherský zlatý. (Ale např v Lounech stál uherský zlatý již 70 grošů.) Základní jednotkou pro ražbu tohoto pražského groše byla pražská hřivna o váze 256 g.
Mincovní řád Jiřího z Poděbrad legalizoval oběh míšeňských grošů v poměru 2:1, naopak zakazoval ražbu zhořeleckých mincí a polských půlgrošů (tzv. orlíků), které se vyznačovaly pověstnou malou ryzostí.
Tento slibný začátek ke stabilizaci země vzal za své během
2. husitské války. Matyáš Korvín začal v r. 1470 v Českých Budějovicích razit svoji vlastní minci, aby měl na výplatu městské posádky a také, aby poškodil svého rivala.
Ke skutečné konsolidaci země došlo až za vlády Vladislava Jagellonského v 80. letech 15. věku a to i přesto, že Poděbradova snaha o totéž byla enormní.
