Název: Husitský válečník Kdo byli boží bojovníci ...
autoři: Matěj Matuška a Jan Syka
Vydala: GRADA Publishing a.s., Praha 2016
Obal:Příloha:
Husitský válečník-Matuška,Syka_a.jpg [ 24.52 KiB | Zobrazeno 4157 krát ]
Anotace:České země jsou dlouhé roky zmítány vojenským konfliktem. Evropa se před husitskými "božími bojovníky" doslova třese. Vojenské řemeslo se pro mnoho obyvatel našeho území stalo denním chlebem. Nekonečné pochody polních vojsk, kolony vozů, jež se pak proslavily jako nepřemožitelná vozová hradba, korouhve se symboly kalicha i českého lva ...
Autoři, kteří se sami aktivně věnují rekonstrukci vojenského života 15. století, předkládají neotřelý, moderní pohled na středověké vojenství a každodenní život husitských bojovníků. Ožívají před námi šest set let staré události, ale trochu jiným způsobem než v klasických dílech tradiční historiografie: seznámíme se s organizací bojových jednotek, jejich výzbrojí a výstrojí, s životem na válečném tažení, se způsoby oblékání i se způsobem vedení boje, taktikou a pochopitelně i s klíčovými bitvami husitské doby. Pohled očima vojáka je však vždy zasazen do celkového historického kontextu. Výsledkem je čtivá, moderní kniha na pomezí knižních militarií a tzv. living history. Husitští válečníci se před námi objevují v novém světle: ne jen jako cepy vyzbrojený lid, ale také jako dobře organizované a vybavené vojsko, které reprezentovalo kromě šlechty i sílící a sebevědomý měšťanský stav. V knize navíc najdete (kromě dobového obrazového materiálu) i původní a na základně středověkých pramenů vytvořené barevné kresby válečníků 15. století, doplněné současnými fotografiemi z historických rekonstrukcí.Tato kniha je jakýmsi manuálem v tom nejlepším smyslu slova o vojenství pozdního středověku s akcentem na husitské válčení, odění i odívání, zbraně a poznatky z oblasti každodennosti husitského věku. Kniha je vpravdě skvělým odborným návodem pro všechny ty, kteří se chtějí opravdově věnovat historickému šermu z této doby, a hledají nějaké relevantní zdroje pro své začátky. Už hledat nemusí! Autoři recenzované publikace jim nabízejí vynikající učebnici doplněnou názornými barevnými obrázky ozbrojenců a jejich zbraní vč. palných. Kniha se zabývá organizací vojenských struktur počínaje
glévou, způsoby vedení boje, obléháním, taktikou etc. na pozadí příběhu o bitvě u Ústí nad Labem (1426).
Autoři se nemohli nevyhnout stručným politickým dějinám, které jsou popisovány velice stroze, suše a bez náznaku toho, komu autoři fandí, ba dokonce jakoby s husitů chtěli sejmout nános sebemenší adorace, byť objektivně zasloužené. Je to pokus - s enormní snahou - o nezaujatý úhel pohledu, který se však může místy jevit až jako křečovitý. Toho snad nebylo v takové míře třeba. Pokud husité v něčem objektivně vynikali, bylo to právě - ale nejenom(!) - válčení a to přece netřeba ničím zastírat.
Obával jsem se, že publikace se nebude podrobně věnovat válečným vozům a vozové hradbě. Autor recenze však musí s potěšením konstatovat, že pravý opak je pravdou! Autoři recenzované knížky dávají přednost vozu s kolmými (nikoli šikmými!) postranicemi, tzn. s korbou hranolovitého tvaru a zdůvodňují to tím, že u šikmých postranic by měli střelci z kuší a ručnic, ale i ostatní bojovníci ve voze málo místa (btw. to souzní s názorem našeho
trenera). Protože moc dobře vím, jak vypadá fasuněk s šikmými postranicemi a s rejdem, dovoluji si uvést možná ještě zásadnější důvod. Šikmé postranice byly (a stále jsou) právě u vozů s otáčivou přední nápravou, která byla širší než dno korby, aby se přední kola v zatáčce vešla "pod" postranici. Připomeňme si, že vozy min. do poloviny 15. století neměly rejd. Pochopitelně i vozy se šikmými postranicemi by mohly mít širší dno (s delšími nápravami), ale ty by se staly neúměrně širokými, takže po středověkých cestách s šířkou kolem 1,5 m by se jim špatně jezdilo. Autoři publikace prakticky vylučují hřebenovou vozovou hradbu, resp. hradbu ve tvaru pravidelného obdélníka. Upřednostňují spíše oválné tvary s vozy za sebou a jejich důvody jsou docela uvěřitelné.
V knize jsem postrádal jistě erudovanou úvahu o bitvě u Lipan z pohledu husitského válečníka. Rozumím tomu, že bitva u Ústí reprezentuje typický střet kříže s kalichem. Neméně zajímavým z vojenského hlediska však bylo i fatální střetnutí, v němž šla "archa proti arše".
Dále pak jednostranná orientace na
kroniku Bartoška z Drahonic (viz níže) dle názoru recenzenta nebyla zcela ku prospěchu věci. Z druhého názorového břehu tady máme
kronikáře mistra Vavřince z Březové, tzv.
Starého letopisce a některé další zdroje. Jsem si zároveň vědom toho, že vzhledem k nosnému tématu knížky se Bartošek patrně hodil více než kdokoli jiný.
Na závěr této recenze bych si dovolil reagovat na některé úvahy, s nimiž se čtenář setkává v samém
Závěru recenzované publikace.
Autoři se domnívají, že "
Ačkoliv Bartošek zůstal věrný straně 'pod jednou způsobou', byl zejména voják a jako takový si cenil toho, čím se husitství zapsalo i do světových dějin: totiž válečného umění." (str. 160)
O tom nejsem vůbec přesvědčen. Nevím, na základě čeho dospěli autoři k tomuto závěru. (
zvýraznění JM)
V následujícím odstavci konstatují: "
Husitství (jako náboženská hereze bez vlastní dogmatiky, tedy jednotného výkladu) se totiž prolínalo, jak již víme, všemi společenskými vrstvami, přičemž se nejednalo o program nějaké třídy, jak se dříve vykládalo." (str. 160)
Dejme tomu. Je třeba si uvědomit, že husitství sice mělo problém s některými katolickými dogmaty, ale nemělo zapotřebí je nahrazovat svými. Proč taky? Pokud mluvíme o "výkladu", to se týká spíše
teologie než dogmatiky. Ano, husitská teologie jednotná nebyla a sestávala rovněž z několika proudů.
Autoři recenzované publikace uvažují naprosto správně, když tvrdí, že "
… byly jednotlivé husitské frakce schopné pro obranu či šíření programu čtyř artikulů pražských, ať už doma či v zahraničí, až obdivuhodně účelně spolupracovat." (str. 161)
Vždyť to bylo taky to jediné, na čem se "rozhádané" husitské frakce dokázaly shodnout. Revoluce bez programu nemá dlouhého trvání. Jedním z prvních opatření, které představitelé husitská revoluce velice brzy přijali, byly právě čtyři pražské články, program, jenž se táhne jako červená nit celou vojenskou fází revoluce až do přijetí kompaktát, o něž se opíral ještě Ferdinand I. Habsburský (1503–1564).
O stavbě vozové hradby autoři píší, že "
Ačkoliv byla (…)
téměř revolučním řešením, které se později etablovalo jako základní taktika vojsk střední Evropy, stala se slepou vývojovou větví vojenství …" (str. 161)
Proč by nějaká etapa, která byla nahrazena čímsi pokrokovějším, měla být "
slepou vývojovou větví"? To by vývoj lidstva byl takřka samá slepá vývojová větev. A o vojenství to platí zrovna tak, neboť s lehkou nadsázkou lze říci, že tato "napolo slepá vývojová větev" znovu "prohlédla" a zazelenala se s nástupem bojového vozidla pěchoty. Přijal bych tezi o "slepé větvi" za předpokladu, že by se jednalo jen o velice krátkou epizodu, což v případě vozové hradby pochopitelně nelze říci ani náhodou.
Tohle je zřejmě překlep nebo co: "
O rok později (r. 1620 – pozn. JM)
přišla porážka, která poznamenala české dějiny na čtyři století …" (str. 162)
Snad na
tři století!
Se zbytkem
Závěru autor recenze beze zbytku souhlasí.
Součástí publikace je obsáhlý seznam použité literatury, kde v internetových zdrojích je uveden mj. i náš web. Pro vážné zájemce o historický šerm, kteří teprve začínají, by možná nebyl od věci rejstřík vojenských dobových termínů.
Komu je kniha určena? Již to v této recenzi zaznělo a těmto zájemcům ji vřele doporučuji. Dále pak i těm, kteří se o husitské vojenství zajímají jaksi platonicky. Knihu hodnotím známkou jedna.
O této knize viz také
sem (+ následující příspěvky) ...
