Dovolte mi, abych se ještě jednou vrátil k tématu
mírové unie států, jejímž iniciátorem byl
Jiří z Poděbrad a která letos slaví
560. výročí vzniku.
Po zrušení kompaktát začal Poděbrad v květnu 1462 mírová jednání s polským králem Kazimírem IV. Někteří historikové mají za to, že z těchto rozhovorů vzešel prvý impuls k vytvoření spolku evropských států. Je však třeba mít na zřeteli, že
hlavním a primárním důvodem Poděbradova záměru bylo zabránění střetu mezi papežem a českým králem a zamezení eliminace utrakvizmu v zemi.
Duchovním otcem projektu byl Jiřího poradce
rytíř Antonio Marini z Grenoblu, vpravdě renesanční člověk, ovládající mnoho oborů vč. diplomacie.
První datovaný doklad impozantního a fascinujícího záměru vytvořit mírovou unii evropských států, je z
června 1463, kdy byl text této charty zapsán do registru polské královské kanceláře. Tzn., že letos si budeme připomínat kulaté, 560. výročí této významné události.
Základ unie, která měla mít svůj
erb i pečeť, byl pochopitelně založen na dobrovolnosti. O co se tedy jednalo konkrétně?
Text návrhu všeobecné mírové unie má dvě části a tvoří osnovu multilaterální mezinárodní smlouvy. Prvá část je tvořena úvodem s cíly a důvody, které vedly ke zpracování projektu. Dle tohoto zásadního dokumentu péče o zachování míru a společná obrana proti osmanské expanzi (proti Turkům) vyžaduje jednotnou mezinárodní organizaci, jejímž členem by se mohl stát kterýkoli křesťanský stát. V druhé části tohoto dokumentu, ve třiadvaceti článcích jsou pak konkrétně a místy i velmi podrobně vysvětleny rysy, zásady a organizační záležitosti navrhované mezinárodní unie.
Hlavními orgány tohoto společenství měly být
stálý kongres delegátů se zákonodárnou pravomocí (ale nejenom s ní), měnící v 5letých intervalech místo svého zasedání, a
mezinárodní soudní dvůr. Ano, čtete dobře, přátelé husiti, mělo se jednat o jakýsi evropský parlament a mezinárodní soudní dvůr!
Problémy, které měl řešit kongres, měly být dle tohoto dokumentu předjednávány v národních kuriích, jež se měly krýt s univerzitními či koncilárními národy, např. německým, francouzským, italským, španělským, anglickým ap. Při hlasováních měl mít každý národ jeden hlas a pouze při rovnosti hlasů měla být vzata do úvahy politická váha států na té, či oné straně. Mezinárodní soudní dvůr měl řešit spory mezi panovníky nejen signatářských zemí, ale i zemí nečlenských, pokojnou a mírovou cestou.
K financování spolku, jeho institucí a úřadů měla být zřízena
společná pokladna, do níž by přispívaly členské státy poměrnou částkou z jejich ročních důchodů.
Panovníci členských států měli tvořit jakousi
radu kongresu a jednomu z nich by připadla funkce předsedy (jakási obdoba Rady EU). Předběžně byl na předsedu kongresu navrhován francouzský král. K aplikaci vojenské síly jednotlivých členů byla oprávněna vydávat kolektivní souhlas pouze unie, čímž mělo být navěky zajištěno dodržování míru mezi křesťanskými národy.
Je na prvý pohled zřejmé, že od předchozích podobných návrhů se projekt Jiřího z Poděbrad diametrálně odlišoval. Lišil se pokrokovostí i detailním propracováním a byl spojen s rozsáhlou diplomatickou akcí, jejímž cílem bylo uvést zásady charty v život. Nadčasový projekt svojí moderností, spočívající v prvním pokusu v dějinách lidstva vytvořit jakousi instituci ne nepodobnou Organizaci spojených národů resp. Evropské unii, předběhl dobu o více jak půl tisíciletí. Ano, přátelé husiti, v lehké nadsázce lze říci, že slavný český král již v 15. století vlastně vynalezl projekt EU.
Proč byl tento pokus o jakousi kodifikaci mírových vztahů mezi evropskými státy nepochopen, potažmo odmítnut? Zdá se, že mírovému projektu krále Jiřího nejvíce ublížila skutečnost, že nerespektoval existenci dvou dobových pilířů evropské křesťanské společnosti, totiž
císařství a
papežství. A to byl zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč Evropa tento nadčasový projekt nevzala za svůj. Husitský důraz na nadřazenost moci světské nad mocí duchovní, který byl obsažen v jednom ze 4 pražských artikulů, mohl konvenovat leda tak francouzskému králi, nikoli však papeži, jehož vliv by byl tímto Jiřího projektem velmi omezen. Navíc byl projekt, pocházející z dílny kacířského krále, konkurenčním k návrhu papeže Pia II. z r. 1459, kdy se na kongresu v Mantově měla vytvořit protiturecká koalice křesťanských panovníků.
Antonio Marini se také zúčastnil poselstva k francouzskému králi, v jehož čele stál
Albrecht Kostka z Postupic a které mělo
Ludvíku XI. mj. předložit i výše uvedený návrh na spojeneckou unii evropských států. Pro českého krále však použitelné výstupy z této mise byly menší než malé. Papež návrh kacířského krále striktně odmítl a představitelé evropské nobility také, protože nechtěli jít do střetu s papežem – za to jim to nestálo. Ludvík XI. pouze uzavřel běžnou bilaterální smlouvu s českým králem.
Znovu je třeba zdůraznit – tento dokument byl tak neuvěřitelně nadčasový, že tehdejší Evropou nebyl pochopen a domnívám se, že ani být nemohl. Pro ně to byla utopie, pro Jiřího z Poděbrad reálná šance na mírovou koexistenci na evropském kontinentu, hráz osmanské expanzi a omezení vlivu papeže.
Pokud byste si text tohoto návrhu na mírovou unii evropských států chtěli celý přečíst v češtině, tak ho naleznete zde:
http://husitstvi.cz/historie/dobove-dokumenty/navrh-mirove-unie-krestanskych-statu-jiriho-podebrad-1464Příloha:
10-mirová smlouva.jpg [ 75.75 KiB | Zobrazeno 2351 krát ]
