Zikmundova neoblíbenost a nenávist nebyla dílem let 1420 - 1422, kdy dědic české Koruny přišel dvakrát do svého dědictví v čele křížové výpravy, ani výmyslem husitů. Byl to logický důsledek řetězce chyb a pochybení, kterých se Zikmund dopuštěl ve druhé polovině vlády Václava IV. Dokonce i před vyvrcholením dynastické krize v letech 1400 - 1404 se Zikmund nepředvedl v Čechách zrovna dvakrát nejépe. Krutou ironií dějin je, že to byli právě Václav IV. a markrabata Jošt i Prokop, kteří dopomohli Zikmundovi roku 1385 k uherské koruně. Hlavně v případě krále Václava se přímo zhmotnilo přísloví "pro dobrotu na žebrotu"...

_________________

Když už se tu zmínil Vávrův filmy-aby také ne, tak je potřeba zdůraznit dotaz Žižky k panu z Dubé, zda si pamatuje co říkal Zikmund o Husovi a proč se přidává na stranu Zikmunda?

...a pan z Dubé odpověděl, že Husovi věřil, ale dnes se jeho slova zneužívají k buřičství...

_________________
Luštím známé i neznámé zločiny.
Věděním, intuicí, invencí a důvtipem musí být vybavený i podprůměrný historik nebo badatel.

To je náhodička, já zrovna tuhle scénku mám na YouTube ve své sbírce videí

http://youtu.be/hGY3l0lDPxQ

_________________

Nesouhlasím.

_________________

K tomu chci poznamenat, že Enea Silvio Piccolomini, který spíše viděl záležitost ze strany Zikmunda, píše:"Císař přivolil k smlouvám s kacíři uzavřeným spíše z nutnosti než z dobré vůle, že chtěl nastoupiti otcovské dědictví každým způsobem..."
Proto souhlasil se všemi doplňky ke kompaktátům.

Omlouvám se, ale v mém ranním příspěvku došlo k chybě mou neopatrností a byl zveřejněn jen kus. Vlastně jedno slovo. Proto napravuji, přátelé...

Chtěl jsem napsat:

Není pravdou, že by se Zikmund nepokoušel uzmout králi Václavovi IV. český trůn. Od počátku 90. let 14. století pozorujeme na Zikmundově straně stále více snahu o zasahování do vnitropolitických záležitostí českého státu, které byly však záležitostí pouze krále Václava. Že se Zikmund jako Václavův bratr (nevlastní) přimotával do těchto sporů je samozřejmě v pořádku. Pořád zde hrála roli čest lucemburského rodu. Ale v pořádku již není - a v souvislosti se Zikmundovou povahou je to podstatné - na kterou stranu se Zikmund vždy postavil. V letech 1395 - 1396 to bylo na stranu panské jednoty. Jako prostředník dokázal Zikmund obnovit mír v zemi tím, že tragicky okleštil panovnickou moc krále Václava. Zcela účelně a vypočítavě podotýkám, neboť od této doby až do roku 1404, Zikmund krůček za krůčkem okleštoval zbytky Václavovy moci a získával v českém státě převahu. Například za svou "nezištnou" pomoc s Václavovou římskou jízdou si Zikmund na prvním místě vynutil nástupnictví na českém trůnu. A roku 1402 Václava zajal, zajal i svého bratrance Prokopa, a poté se chopil vlády a zle řádil. Václava nechtěl pustit ze spárů, neboť by tím ztratil to, po čem nejvíce toužil. Po českém trůnu. Proč?

České království bylo oproti Uherskému království politicky mnohem významnější, hospodářsky silnější, bylo rodovou zástavou Lucemburků a hlavně bylo civilizačně o krok vepředu. Když se roku 1411 stal Zikmund římským králem, jeho zájem o český trůn se ještě zdvojnásobil. Stejně jako otec Karel IV. i Zikmund chtěl být úspěšným římským králem a císařem. Jenže k tomu potřeboval "základnu" přímo ve svazku Svaté říše římské, ale zároveň samostatnou, vyspělou a stabilizovanou, kde by mohl vládnout bez obav. Jiná vhodnější země, než-li země Koruny české, zde nebyla. Jako českému králi by příslušel Zikmundovi nejvýznamnější světský kurfiřtský hlas, s jehož pomocí by dokázal dělat mnohem účinnější říšskou politiku, než ze zanedbaných Uher, které ani nebyly součástí Svaté říše římské. To Zikmund věděl velmi dobře. O České království šlo Zikmundovi především. Neboť jedině s ním mohl být skutečným dědicem odkazu svého vyjímečného otce. Po roce 1433, kdy se Zikmund stal císařem, šlo z jeho strany skutečně o posedlost.

_________________

Souhlasím s tím, co uvádí mí předřečníci ve svých příspěvcích, není k tomu co dodat.
Snad jen to, že ani Zikmundův otec, usilující o bohemocentrické spořádání Říše, jistě nepovažoval české království za bezvýznamné a jeho královský titul za nicotný. Jsem přesvědčen, že podobně tomu muselo být i u jeho synů.
Chce se mi napsat, že v tomto duchu se snažil vychovat i své dva syny, budoucí české krále, i když v případě Zikmunda měl na to již "jen" 10 let ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V Karlových plánech byly karty rozdány jasně: Václav = český král, Zikmund = polský, či uherský král (nejlépe obojí). Asi těžko uvažoval tak, že Zikmund jednoho dne usedne i na český trůn.

_________________

Jasně.
Protože jako plodného mužského z druhé generace tohoto panovnického rodu ho ani ve snu nenapdlo, jak po téhle stránce dopadne jeho prvorozený.
BTW. Zikmund nedopad' o mnoho líp!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ano, s tím se dá souhlasit a i já se k tomu připojuju, též nesouhlasím - byť s vaším pohledem. Těší mě, že tam, kde se historici ve svých výkladech liší, vy máte jasno. Ta lucemburská politika kolem roku 1400 byla poměrně složitá a neustále proměnlivá. Jošt, Zikmund, Václav a Prokop měli ty vztahy mezi sebou jak aprílové počasí a měnily se jak barvy na rubikově kostce.
Ovšem domnívat se, že jsme byli středobodem Evropy, bez něhož by císařská moc byla to samé jako katolická církev bez papeže, to sice některým patriotům může znít jako rajská hudba, ale touhle sebestředností bohužel příliš netrpím.
A to, že byl Václav IV. zbaven římského titulu, je jen s podivem, že až tak pozdě, na druhou stranu je logické, že po jeho smrti se osiřelé království stalo jedním z jeho (Zikmundových) cílů.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

V téhle otázce mají historici poměrně jasno. Novodobý stav bádání je obdobný tomu, který jsem právě nastínil. Viz. historici Čornej, Šmahel, Bobková.

Složitá byla i předtím a to, co se odehrálo mezi léty 1400 - 1404, kdy dynastická krize vrcholila, bylo jen součástí dynastických svárů, které měly kořeny už v době Zikmundova nástupu na uherský trůn. Avšak za každým z činů Jošta i Zikmunda je cítit sledování hlubší politické linie, kterou si oba vytyčili, a ve které měl král Václav hrát malou úlohu, kdežto České království velkou.

1. naučme se číst příspěvky svých předřečníků pořádně a nehledejme v nich něco, co tam není
2. Nedomnívám se, že České království bylo středobodem Evropy, ale mocností střední Evropy i po roce 1400 stále bylo. Už jen z toho důvodu, že Polsko, Uhry a Rakousy neměly ani zdaleka takovou politickou váhu a hospodářsko-ekonomické zázemí jako země Koruny české
3. NEPSAL jsem, že by císařská moc bez českého trůnu byla totéž, jako církev bez papeže. Chtěl jsem naznačit, že úspěšná říšská politika se dala dělat pouze tehdy, měl-li římský král (císař) přímo ve Svaté říši římské svou vlastní silnou doménu. To je pravidlo úspěšného říšského panovníka číslo jedna, které v praxi tak mistrně předvedl již Rudolf I. Habsburský, jenž usiloval o rakouské země právě proto, aby měl on i jeho rod pevnou půdu pod nohama, od které se dalo mnohem lépe odrazit k úspěšné říšské politice, než s prázdnýma rukama.
4. Žádná sebestřednost, žádný patriotismus, žádný pošetilý nacionalismus či extrémismus, ale pouhé konstatování faktů.

S podivem to není a neočekávané také ne.
Stačí se důkladně seznámit s říšskou politikou v letech 1378 - 1400. Říským knížatům Václavova vláda vadila, ale sesazení nebylo tak lehké, jak se mohlo zdát. Už jen proto, že Lucemburkové třímali ve svých rukou hned dva kurfiřtské hlasy (spolu s tím nejdůležitějším světským, tím českým) a měli spojence i mezi říšskými knížaty. Naopak silná říšská města stála vždy na straně Václava, takže v říši byl poměr sil takový, že dlouho trvala patová situace, která se měnila až s úpadkem Václavovy moci v českém státě, s papežskou krizí, s nástupem nových a dravějších rýnských kurfiřtů a vůbec s tím, že Václav na říšskou politiku rezignoval v 90. letech 14. století vlivem občasné války v českém státě (na které měli podíl i Zikmund s Joštem). Je třeba se uvědomit, že slabá říšská centrální vláda ve své podstatě vyhovovala všem, neboť posilovala moc krajských vlád a hlavně teritoriálních autonomních oblastí ve Svaté říši římské. Navíc k Václavově sesazení se schylovalo už od začátku roku 1398...

_________________

Ano, bratře desátníku, já moc dobře vím, jakými názory v tomto ohledu trpíš a mohu to jenom potvrdit.

... zřejmě podle tebe tomu nebylo ani za císaře Karla IV., blahé paměti. Budiž.
Ale jak už Napo_Leon naznačil, tady nejde o nějaké laciné vlastenčení, ale o tvrdá historická fakta a jich se spíše přidržujme.

Úvodem k mojí následující replice bych si dovolil připomenout, že patřím k těm, kteří slepě nepřevezmou každý názor renomovaných historiků, ale dokáží si na základě podrobného studia vytvořit svůj vlastní úsudek o věci. Moje výhrady (či dokonce nesouhlas) např. ke Šmahelovi, Čornejovi aj. husitologům se najdou i tady na tomto fóru. A nyní k věci ...Ano.
Musím připomenout, že s tak ojedinělým názorem týkajícím se Zikmundových ambicí ve vztahu k českému trůnu jsem se u jiných historiků opravdu nesetkal. Zároveň se však obávám toho, zda význam jedné Kavkovy věty nezačínáme poněkud přeceňovat ...

Co jsem měl ma mysli, když jsem ve své recenzi na Kavkovu publikaci o Zikmundově zájmu týkajícího se českého královského trůnu napsal, že tato usilování i pocity měly nepochybně cyklický průběh? Myslím, že je to nasnadě.
Když dostal Zikmund od husitů poprvé "na frak" na kopci Vítkově, tak jeho usílí zřejmě ochablo, ale ne na dlouho. (Nezapomínejme však zároveň, že už po Vítkovu se nechal korunovat na českého krále!) Za pár měsíců musel utržit další zdrcující porážku u Vyšehradu, aby opět ze svých ambic slevil. Ale zkusil to znovu, aby se po katastrofě u Německého Brodu v čele intervenční armády do Čech už nevrátil.
Přestal snad po této deklasující prohře usilovat o získání českého trůnu? Ale kdepak! Začal konečně více jednat s kacíři, i když čas ještě musel uzrát. Ale nerezignoval na český trůn!
Po Tachovu a Domažlicích by si jiný člověk už asi musel začít zoufat. Nikolivěk Zikmund, i když si bezpochyby uvědomil, že jeho cíl se mu opět vzdaluje. Proto s povděkem, úlevou a velkou nadějí přivítal Chebského soudce a následná jednání v Basileji. Věděl totiž moc dobře, že jenom dohoda mezi koncilem a husity mu může přiblížit získání českého trůnu de facto, nikoli jen "de iure".
Neboť - metaforicky řečeno - kmotřička s kosou, která každému z nás stojí u jeho kolébky jako jedna ze sudiček, se již pomalu ale s neomylnou jistotou chystala vydat na cestu vedoucí k Zikmundovu obydlí. A toho si byl ryšavý Lucemburk velmi dobře vědom! ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Dost často se také zapomíná, že Zikmund jednal s husity již roku 1429 v Bratislavě, a to dva roky předtím, než se k témuž kroku z donucení a krajním odporem odhodlala oficiálně i církev. Zikmund byl římským králem, vrcholným představitelem křesťanské Evropy a měl své závazky k Římu. Jednáním s husity dříve než církev vstupoval na tenký led. I to něco znamená.

_________________

Ano, tím jsem vinen já. Vytrhl jsem tuto větu nehledě na kontext a smysl sdělovaného. N-Leon má skvělý rozhled o politice té doby a Jirku vůbec nelze zaskočit, co se otázek této doby týče.
Mně šlo především o to, že nejsem ve smyslu Kavkovy věty přesvědčen o tom, že by Zikmundovým hlavním cílem bylo České království, stejně jako si podle J.Spěváčka a dalších nemyslím, že byl Jošt pouze lačný po penězích a jejich babička Eliška hysterka. To jsou zavádějící věci, které jsou postupně a stále pomalu vyvraceny či uváděny na pravou míru.

Že si Zikmund nezasloužil sympatie Čechů, to je nepochybné a svou krutostí a ostrými lokty si za to mohl sám, že si tak uzavřel cestu k česko-lucemburskému dědictví. Nesouhlasím však s tím, že jeho prvořadou snahou bylo sesazení Václavovo a usurpace jeho právoplatného trůnu. Za jeho života jeho titulaturu respektoval.

V roce 1400 byla říšská politická situace Václavovou neschopností tak vyhrocena, že tím neohrozil jen svůj titul římského krále, ale i suverenitu Českého království! Tehdy to stálo nesmírné Lucemburské úsilí jak diplomatické, tak finanční. Zásluhu na relativní zkonsolidování situace bych se nebál přičíst právě Zikmundovi, ale.... ten to samozřejmě nedělal zadarmo. Pokud by Václav ztratil celé království, mělo by to důsledek i v pozdější otázce dědictví, proto si kladl tak vysoké až macešské podmínky, kdy Václava de facto reálně okleštil o moc a udělal z něj figurku, která sice rozhodovala o své vládě, ale právo veta měl Zikmund. Dalo by se to nazvat "vynucenou správou", kdy správcem "konkursní podstaty" byl Zikmund. Nelze se mu divit, protože ho náprava věcí stála příliš mnoho, aby opět vše jen tak dal v plen Václavovi a přihlížel, jak zas o vše přichází. Proto chtěl mít nějakou pojistku, že to nebylo vyhazování peněz luftem a trval na osobním dohledu a řízení království.

Nejméně dvakrát však v jistých příležitostech zdůrazňoval, že se stane dědicem teprve, přežil-li by Václava, a že Václavovi jeho titul zůstane dokonce jeho života. To je zřejmý důkaz toho, že bratrovo právo českého krále plně respektoval a nečinil si nárok na jeho sesazení.
Situace se však změnila, když mu Václav všechno poslušně odkýval, ale jak bylo jeho zvykem, žádný ze svých slibů nikdy nedodržoval. To bylo ohrožením jeho "investic" a vlastně i podvodem na něho samého. Václava štvalo, že s ním mladší sourozenec jedná jak s nesvéprávným a Zikmunda, že nejstarší lucemburský dědic není schopen udržet co má, což všechny okolo stojí nemalé peníze.

Zikmundovi došla trpělivost a nehledě na důsledky to vzal nediplomaticky násílím, když Václava pro jistotu fyzicky isoloval, aby mu nadělal co nejméně škody. Tento neuvážený tah pak předznamenal i další vztah české šlechty k němu.
Že po Václavově smrti svoji pozornost na České království upnul stůj co stůj, to je již jiná věc.

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

To je pravda.
Římský vzdorokrál Ruprecht III. Falcký chtěl donutit Václava IV. vzdát se nároků na římskou korunu a vrátit mu říšské korunovační klenoty tím, že mu bude "připomínat", že jakožto český král má povinnost přijmout České království v léno. Poprvé se tak stalo v polovině roku 1401. Avšak ona slavná schůzka Václava IV. a Zikmunda v Sedleckém klášteře, na které požadoval Zikmund výměnou za pomoc zaplacení veškerých finančních výloh, přiřknutí nástupnictví v Čechách a okamžitě postoupení obojí Lužice, Slezska a Moravy, se odehrála už v říjnu 1400. Tím pádem Zikmund nemohl na schůzce v Sedleckém klášteře vycházet z úvahy, že je České království bezprostředně ohroženo.

Zikmund byl velmi flexibilní politik, dokázal se snadno a rychle přizpůsobovat měnící se politické situaci. To zdědil po otci, ale Zikmund sám dovedl tuto vlastnost k dokonalosti. Pokud něco slíbil a věděl za pár dnů, že to není možné, rychle obrátil. Jestliže někdy někde sliboval, že Václava nesvrhne z trůnu, tak to mělo bohužel hodnotu pouze ceny papirusu, na které to bylo uvedeno.

K tomu, že došla Zikmundovi trpělivost musím říct, že to bylo právě naopak. Když se roku 1402 objevil Zikmund v Čechách jako zachránce a mazal bratrovi med kolem pusy, Václavova naivita šla tak daleko, že Zikmundovi postoupil všechny královské hrady a města v Čechách. Všichni úředníci a purkrabí hradů měli Zikmundovi složit přísahu věrnosti. Avšak co udělal Zikmund? Nahrazoval purkrabské úřady svými lidmi! Porušil ujednání a chtěl Václava odříznout od moci, ale proti tomu se Václav hlasitě ozval a střetl se s bratrem. Jak to dopadlo víme. Václav skončil ve vězení.

Ale co bylo nejhorší: Zikmund chtěl také zabránit dalším sporům mezi Joštem a Prokopem, a proto se rozhodl ve prospěch Václava vykoupit Prokopovy české a moravské statky, za které měl Prokop získat vévodství svídnické, javorské, Kladsko a Frankenstein s celým krajem. Do Itálie již Zikmund psal, že se brzy Václav vydá z Uher s dobře připraveným vojskem do Itálie. Poté měl Zikmund uvézt Prokopa do jeho nového panství ve Slezsku. Vše bylo Zikmundem dopředu naplánováno. Chtěl dostat Václava i Prokopa z království a využít vhodné chvíle, aby po dohodě s Joštem a českými pány převzal vládu v Čechách a odstranil neschopného Václava.

Jestliže v době, kdy Zikmund přijížděl roku 1402 do Čech se záměrem pomoci Václavovi k dosažení císařské koruny - a zde si netroufám vynést rozsudek zda-li Zikmund myslel či nemyslel svou pomoc upřímně - chtěl bratrovi pomoci, tak se rychle rozkoukal, zjistil zoufalé postavení Václava, a tak odhodil sliby a dřívější ujednání a rozhodl se energicky a pružně jednat ve snaze odstranit své dva největší nepřátele v rodě: Václava a Prokopa.

_________________