Bohuslav Bílejovský (<1480? – 8. 4. 1555)
byl utrakvistický kněz spíše konzervativně založený.

Pravděpodobně jediného vzdělání docílil v chrámové škole u sv. Jakuba v Kutné Hoře, kde také ministroval. O jeho vysvěcení na kněze nevíme zhola nic. Badatelé se přiklánějí k verzi, že byl vysvěcen jedním ze dvou italských světicích biskupů, jimiž byli Filip de Novavilla resp. Augustin Luciani; působili mj. i v Kutné Hoře a světili kališnické kněze.
V duchovní službě Bílejovský nejprve působil zřejmě v Mělníku a Čáslavi. V druhé polovině 20. let 16. věku ho nacházíme již zase v Kutné Hoře, kde vystřídal kostely sv. Jiří i sv. Barbory.
Někdy v letech 1530/31 odchází Bílejovský do Prahy, kde prostřídal opět více míst. V letech 1534 a 1539 stanul jako administrátor v čele dolní (utrakvistické) konzistoře. Mezi tím si stačil odskočit na nějaký čas do Tábora.
Svůj život završil na faře u sv. Havla, kde o něj pečoval kněz Pavel Bydžovský, který se stal dědicem většiny Bílejovského majetku. V kostele sv. Havla byl Bohuslav Bílejovský také pohřben.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Bílejovský kroniku dokončil v r. 1532 a v r. 1537 byla vytištěna mistrem Janem z Chocně v norimberské tiskárně Václava z Ústí.
Jako červená nit se kronikou táhne obrana laického kalicha, tj. přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou. To na jedné straně. Na straně druhé je to zjevné odsouzení husitského radikalizmu a pikardské hereze, což je mj. i odrazem událostí, které Bílejovský prožíval. Položil důraz i na učení o transsubstanciaci, které považoval za jeden ze základních kamenů křesťanské víry. Bílejovského kroniku jako svědectví o nedávné minulosti je třeba brát s jistou rezervou. Její význam spočívá spíše ve svědectví soudobém.

Kronika sestává ze tří knih. První kniha popisuje stručné "dějiny" českého národa, historii církevních nadací a české církve, která má své právo na život. Bílejovský zde vychází z toho, že utrakvizmus je nedílnou součástí české historie sahající až k věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi.
Hlavním tématem druhé a třetí knihy kroniky je pikardská hereze, která popírá transsubstanciaci a vůbec znevažuje eucharistii. Jan Rokycana je zde chápan nejen jako odpůrce táborského radikalizmu ale i Jednoty bratrské. Jednota je tak začleněna do společenství valdenských heretiků, táborů, chiliastů a Želivského pražských radikálů.

Kronika není z pohledu historických faktů zcela spolehlivým svědectvím (např. smrt Jana Žižky u Soběslavi) ale jako soudobý pramen má nepochybně svoji vypovídací hodnotu. Popularizátorem kroniky se stal i Bohuslav Balbín a např. v r. 1816 byla pod názvem Kronika církevní vydána J. V. Dittrichem.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Ve své kritice Jednoty bratrské si Bílejovský v ničem nezadá s katolíky, kteří daleko před ním, přesně v tomto duchu a se stejnou dikcí kritizovali husity.
Jistě ani Bílejovskému by se nelíbilo, kdyby ho nějaký katolík nazval kacířem jenom proto, že eucharistii přijímá pod obojí způsobou. Bílejovský se tak - možná mimoděk - ve svém svatém zápalu zpronevěřuje biblickému imperativu: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (L 6, 31).
Ale i tímto svým postojem vlastně deklaruje svůj utrakvistický konzervatizmus ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)