Jedná se o spis Němce Jana Butzbacha, převora benediktinského kláštera Maria Laach, nacházejícího se vedle Laachenského jezera, což je cca 20 km severozápadně od Koblence.
Hodopricon je ojedinělým cestopisem pojednávajícím o způsobu života především na českém venkově a jeho každodennosti. Autor ho sepsal s odstupem 10 let, aby mohl prostudovat dostupnou literaturu pojednávající o historii Čech. Potřeboval totiž vědět něco víc o zemi, o níž se chystal psát.
Na přelomu 80. a 90. let 15. věku Butzbach vycestoval z Bavorska směrem na Cheb a pak dále do vnitrozemí. Setkával se s představiteli šlechty, měšťany i selským lidem ve městech i na vesnicích. Autorův pohled na život v Čechách byl zkreslen neznalostí jazyka a místních zvyklostí. Výsledkem je však pozoruhodné vyprávění, místy až humorné.
Při svém putování Čechami se pochopitelně setkal s husity i katolíky a zajímal se o rozdíly v jejich náboženské praxi. Součástí cestopisu je i vyznání víry ve středověké češtině a fonetický přepis některých modliteb. Jak jsem již naznačil středobodem jeho zájmu byla každodennost. Zajímá ho vzhled Čechů vč. úpravy vlasů a vousů i oblečení v různých prostředích.
Ve spisu Butzbach mj. píše, cituji:
"Český lid je od přirozenosti hřmotný; jí hodně a rád pokrmy silně kořeněné. (...) Bohatší se zpravidla tloušťkou vyrovnají epikurejcům (stoupenci Epikúrova učení - pzn. JM), takže musí nosit vystupující břicho na jakýchsi šlích upevněných na šíji. Muži jsou šlachovití, podsadití a svalnatí, ženy pak plných postav a oblých tvarů. (...) Odívají se do prostých a hrubých tkanin. Místo aby obouvali střevíce či škorně, zavinují si nohy vesměs do ovinek ze zvířecích kožek ..., jen zřídkakdy se tu nosí boty." (zdroj: seriál LN o Jiřím z Poděbrad od Jaroslava Boubína)
Ne příliš lichotivé vysvědčení vydal Butzbach tehdejším Čechům. Když píše o té tloušťce, jakoby psal i o těch současných.
