Hodnotíme-li Žižku objektivně, vidíme muže s obrovskou vůlí, tj. člověka neochvějně směřujícího za svým cílem, jímž bylo vítězství v nastávající bitvě, vítězství idejí, kterým bezmezně uvěřil a obětoval sebe sama i mnoho jiných. Jeho profesí i řemeslem byla válka, jeho argumentem rázný skutek provedený neodkladně a bez náznaku rozpačitosti. Choval se často nemilosrdně, protože taková byla doba prosycená brutalitou, a proto se v tomto ohledu nemohl odlišovat od svých nepřátel.
Žižkovo pojetí smyslu revoluce se zkoncentrovalo na tvrdé a nekompromisní prosazení 4 pražských artikulů, ty pro něho byly Alfou a Omegou Pravdy, extraktem víry, cestou ke spáse a v neposlední řadě i životním názorem. Kdo tyto "čtyři spasitelné kusy" nevyznával, byl nepřítelem Boha a tedy i nepřítelem Žižkovým. A s nepřáteli zákona Božího je třeba zúčtovat nemilosrdně a s reálně podepřenou vírou, že se to děje v absolutní shodě s nebesy. Považujíce sám sebe za prodlouženou ruku Hospodinovu, hodlal sjednotit na fundamentu 4 pražských artikulů všechny země Koruny a rovněž bez skrupulí potrestat každého, kdo se tomuto plánu postaví na odpor.
Fakt, že Žižka jezdíval na bílém koni, odkazuje na text Apokalypsy, často užívaného v časech husitské revoluce. Zde na bílých koních přijíždí vítězné vojsko Kristovo vedeno svým Pánem, jedou boží bojovníci (Zj 19, 11 - 16). Jak signifikantní! Časté přirovnávání husitských vojsk k rytířům božím mohlo Žižku přinejmenším podvědomě jako hluboce věřícího vést k činům, kterými ztotožňoval svůj zápas s Božím záměrem.
A Boží bojovníci necítili potřebu se této velice sugestivní představě nijak bránit. Naopak! Vždyť přece bratr Žižka nikdy neprohrál a zvítězil i nad početnějším nepřítelem. Bylo by možné toho dosáhnout bez Boží pomoci? ...
|
). Jinak ale to vůbec nevadí, protože tohle je taky velice zajímává diskuse ...
