Karel Konečný píše:
... Velmi dobře si uvědomovali, že zrušením funkce papeže může dojít ve společnosti k anarchii, což se pak také u nás stalo.
Slůvko anarchie velice často a s oblibou používají v této souvislosti odpůrci všeho husitského a polistopadový názorový mainstream.
Pojďme se tedy na tu "anarchii za husitů" podívat trochu podrobněji, řekl bych skoro až pod lupou ...
Co cizí slovo "
anarchie" vlastně znamená:
a)
bezvládíTento pojem asi nejvýstižněji popisuje situaci v husitských Čechách.
ALE! ...Král Zikmund si jistě ani ve snu nepomyslil, že by přestal být českým králem, byť ausgerechnet nesídlil v Praze. Přestože málokdo z katolíků a zpoza hranic uznával legitimitu husitských sněmů, tak památný
sněm v Čáslavi, od jehož zasedání letos uplyne přesně 600 let, korunovaci Zikmunda českým králem z r. 1420 prohlásil za neplatnou, ustanovil 20člennou zemskou vládu a potvrdil závaznost 4 pražských artikulů jako husitský výměr božího zákona. Sněm, který se považoval nadřazený panovníkovi, byl zásadním a přelomovým vykročením k demokratizaci politického systému. Z hlediska husitů tedy k žádnému bezvládí nedošlo.
A navíc! Byly tady
tři vladařské mise Zikmunda Korybutoviče, který zde fungoval jako zemský správce po čas "husitského
interregna" (mezivládí).
Po Zikmundově smrti nastoupil na český trůn jeho zeť Albrecht Habsburský, pak Albrechtův syn Ladislav Pohrobek, pak už bývalý zemský správce
Jiří z Poděbrad, který započal velkou konsolidaci země po husitských válkách, a po něm Vladislav Jagellonský. A to máme furt husitskou epochu, která u Lipan neskončila, tak jaképak bezvládí, že.
b)
rozpad, rozklad řáduTak to jistě vnímala katolická minorita tehdejší společnosti, zejména kláštery, které byly destruovány, a jejich osazenstvo většinou končilo v exilu.
Husité však chtěli v duchu svého mesianizmu nastolit nový řád, jehož hlavním rysem byla náprava zesvětštělé církve a návrat k prvotní, chudé Kristově církvi. Jak se jim tento bohulibý záměr či spíše utopie podařila naplnit a za jakou cenu, je věc jiná.
Pokud bychom chtěli pro lepší pochopení nějaké srovnání, tak si představme disidenty za bolševika, kteří požadují obnovu demokracie. Husitům se na rozdíl od disidentů svůj cíl částečně podařilo naplnit. Ano, s použitím revolučních instrumentů vč. ozbrojeného boje s tím, že pro svoje myšlenky museli získat většinu země vč. vysoké šlechty.
c)
společenský chaosV české kotlině stále panuje mýtus o tom, že husitská revoluce uvrhla zemi o 100 let zpátky, a to jak hospodářsky tak i kulturně. Ani to není tak docela pravda, jak dokládají renomovaní čeští kunsthistorici v čele s prof. Milenou Bartlovou. Také hospodářská blokáda husitské země byla děravá, protože i tehdy platilo, že peníze jsou až na prvním místě, takže ani ty od husitů nesmrděly.
Tady však nechci nosit sovy do Athén, protože na toto téma bylo hodně napsáno i zde na DF.
Pro mě se stal tento relativně dlouhý úryvek pádným důvodem pro to, že knihu číst nebudu, aby se mi při její četbě náhodou nepřitížilo. 
Šafrovy úvahy jsou vytržené z kontextu doby a zcela ignorují kritické analýzy i syntézy moderní historiografie. Zdá se, že jedinou autoritou pro něj je Enea Silvio Piccolomini a jeho kronika, což samo o sobě hovoří za vše. Jeho pofidérní závěry ostentativně přehlížejí a pomíjí překotné událostí počínaje Husovým reformním obdobím, přes události po Husově upálení do r. 1419 a po něm, a konče vyhlášením Basilejských kompaktát a Kutnohorského náboženského míru. To je bratru celé jedno století. Pokud se Šafr čirou náhodou ve své knize zabývá i těmito událostmi a 
30 let po listopadu 
Pekař byl totiž chápán jako historik s kritickými výhradami vůči Františku Palackému, což nacisté pragmaticky využili ve svůj prospěch. Pekařovo dílo bylo zejména po roce 1948 staženo z knihoven, ba dokonce i z antikvariátů(!), jako dílo buržoazního historika, který se - v pojetí minulého režimu - stal odpůrcem pokroku a národního snažení. 