Kolssteyn píše:
...Kanonisace má dopad celokřesťanský - tedy celosvětový...
Dovolím si upřesnit! Má dopad
celokatolický, tj. řekněme "+- autobus" 80-ti procentní z hlediska křesťanského. To prosím není slovíčkaření...
Kolssteyn píše:
... Jak ale vzdát podobnou úctu Husovi s obejitím církve?...
Mělo by se začít ve škole! Klást obrovský akcent na osobnost Husovu nejen při výuce dějepisu, ale i
literatury, tedy mateřského jazyka. Tyto vyučovací hodiny (ČJ+dějepis) pokud by se týkaly Husa, tak by se měly vzájemně doplňovat a prolínat. Co mám na mysli? Kdyby byl v tomto přístupu k Husovi poněkud "laxnější" např. učitel dějepisu, doplnil by ho a i zastoupil učitel ČJ a naopak. Jak jednoduché, že? Problém by nastal v okamžiku, kdyby byli laxní oba dva...
Nezastupitelnou roli mají všechny kulturní instituce, počínaje muzei, přes odbory kultury zastupitelských sborů a konče infocentry ve městech a masmédii s důrazem na internet...
V neposlední řadě mají velice významnou úlohu a nebojím se říci i poslání nekatolické církve svým kazatelským působením uvnitř církve a (nenásilnou) misijní činností směrem ven z církve k nevěřícím. Je něco úplně jiného vykládá-li o Husovi farář např. CČSH, ČCE nebo bratrské a laik...
Kolssteyn píše:
...Celosvětový ohlas by snad důstojně mohlo naplnit prohlášení jeho spisů do zmiňované Paměti světa památek UNESCO.
Je to ale srovnatelné uznání jinou formou k porovnání se svatořečením?...
To srovnatelné není, protože je to, alespoň pro mne mnohem víc! A to bez ohledu na to, že tímto zápisem nebylo oceněno Husovo mučednictví, ale "pouze" jeho dílo.
*****
Malou poznámku nakonec. Když jsme se byli poklonit v loňském roce Jeronýmově památce v Kostnici u jeho i Husova pomníku, který je umístěn v místech jejich upálení, setkali jsme se tam s německými evangelíky augsburského vyznání, kteří se byli také poklonit jejich památce. Vůbec mi nevadilo, že to udělali po svém a typicky německým způsobem. Na lavičky rozložili sněhobílé ubrousky, vyndali na ně broušený servis, do jeho skleniček nalili šampaňské a připili si. Velice hlučeli, jak to jen Němci dovedou, radovali se a povídali si. Když jsme přišli my a odbyli si svoje uctění položením věnce s trikolórou, dali jsme se s nimi do hovoru. Ten se ztišil, zvážněl, ale rozuměli jsme si v náhledu na kostnické mučedníky. Pak jsme si společně zazpívali. I to je nadnárodní cesta sblížení (věřících) u památníku českých mučedníků ve vzdálené Kostnici a jejich "svatořečení"...