dokončení ...
Želivský v Mackově pojetí je zosobněním revolucionáře moderního střihu, který se pod praporem s kalichem (škoda jen, že biblický symbol kalicha nešel nějak "nahradit" pěticípou hvězdou) postavil do čela pražské chudiny, vnímané jako archetyp
proletariátu.
Buržoazní historiografie reprezentovaná V. V. Tomkem a Josefem Pekařem tohoto skvělého revolucionáře a vůdce pražského proletariátu jen pomluvila. Na str. 107 Macek tyto "pomluvy" rozebírá a zároveň "vyvrací".
Nelze se také nezmínit, jak se Macek vypořádal s Husem a Žižkou. Hus je kritikem "
feudálního vykořisťování" (str. 47), revolucionářem proti zlořádům a revolucionářem spjatým s revolučním lidem. Dozvídáme se, že by Hus nepřežil útrapy žaláře a strach ze smrti "
bez pevného zakořenění ... v radostech i strastech prostých lidí, celé české země ...". Marxistickému ateistickému historikovi se z pochopitelných důvodů do Husova uvažování nevešla jeho hluboká víra v Boha a spásu své ztýrané duše. To na jedné straně. Na straně druhé však neopomenul "objevně" přirovnat Husovu korespondenci z Kostnice k Fučíkovým motákům z nacistického vězení, z nichž pak vzešla
Reportáž psaná na oprátce. (str. 50).
Žižka se ocitá ve středu Mackova politicko-ideového spektra jako jeden z představitelů
měšťansko šlechtické opozice, jejímž byl mluvčím. Byl tedy mužem středu, a proto dle Macka "
jeho politická koncepce postupovala jak proti reakci (rozuměj feudálům i bohatým patricijům – pozn. JM)
, tak i proti chudině." Zároveň "
nepřestal být nikdy vskutku lidovým vůdcem", protiřečí si Macek na str. 114. Na jiném místě zase tvrdí, že "
Jan Žižka ... nemohl mít sympatie k zespolečenštění statků a chiliasmu" (str. 97). Ještě bylo potřeba vyřešit Žižkovo vypořádání se s táborskými sektáři. I to Macek zvládá s bravurou sobě vlastní, když říká, že "
Žižkův boj proti pikartům nemůžeme a nesmíme (dokonce! – pozn. JM)
hodnotit jako projev nerozvážnosti či zpátečnictví" (str. 98 ). Josef Macek to "omlouvá" tím, že nepřemožitelný hejtman byl přece představitelem měšťanské opozice atd. Tam, kde se mu nedostává relevantního zdůvodnění, použije těchto nebo podobných zkratkovitých tezí a utíká od problému, s nímž si evidentně neví rady. Z tohoto i jiných výše uvedených příkladů je naprosto zřejmé, že to jedině správné vysvětlení použít nemohl nebo spíše nechtěl. Oním "jednoduchým" vysvětlením byly pochopitelně důvody náboženské (v kontextu složité doby) a chtěl bych věřit tomu, že tohle už tehdy i Macek věděl.
Optika, jíž autor této komunistické příručky o husitství nahlíží na Lipany, nemůže nikoho překvapit. Byla to podle něj tragická porážka těch nejpokrokovějších složek husitství. Tuto porážku jim uštědřila domácí reakce, které se k tomu, aby zradila revoluci, neváhala spojit se zahraniční reakcí. Bitvou u Lipan definitivně končí husitské revoluční hnutí. K porážce přispěla i zrada Jana Čapka ze Sán, který prý ani na výzvu Prokopa Holého nezasáhl do boje. Přestože vlastní průběh bitvy Macek vylíčil na pár řádcích, je překvapivě věrohodný(!), ať už k tomu dospěl sám, či nikoli.
V závěrečných třech kapitolách se Macek zabývá významem husitského revolučního hnutí, jeho "revolučními tradicemi" a historiografií zabývající se husitstvím. V posledně jmenované kapitole si to autor recenzované knížky mj. "vyřídil" s "buržoazním historikem" Josefem Pekařem.
Na str. 159 Macek pateticky tvrdí, že "
husitské revoluční hnutí bylo až do 15. stol. nejmohutnějším třídním bojem světových dějin v epoše feudalismu". Pomineme-li ideologický podtext této teze, tak s politováním musíme konstatovat, že o
reformaci české klasik marxistické historiografie neví, či spíše nechce vědět zhola nic.
Pozn.: Daleko horší však je, že stejné fatální chyby se buď vědomě či nevědomky dopouštějí současní publicisté a různí všeználci, kteří u husitství změnili pouze znaménka, která mu přiřkl minulý režim.
Ateista Macek má k reformaci na str. 175 pouze tuto ahistorickou poznámku: "
Od tohoto revolučního pojetí husitské tradice je nutné však v 15. století odlišit kult husitství v oficiální utrakvistické církvi, jež se snažila zbavit husitskou tradici jejího revolučního jádra. V témže smyslu – totiž chápat husitství jenom jako projev náboženské reformace – obracely se k husitské tradici protestantské církve v 16. století. Byl to zcela vědomý pokus o zfalšování revolučního smyslu husitské tradice." Trochu slitování má pouze s Jednotu bratrskou ("
K husitskému revolučnímu hnutí se přihlásila i vznikající Jednota bratrská ..."), když dodává, že se v ní "
soustřeďoval odíraný venkovský lid a dával tak najevo svůj skrytý odpor proti feudálnímu pořádku" (str. 175).
V závěrečných kapitolách je zase na vícero místech akcentován nadčasový pokus o vytvoření beztřídní společnosti, ale "
spravedlivější společenský řád" uskutečnila až vítězná dělnická třída. Obsedantně je znovu předestřena výše zmiňovaná představa o takřka shodných cílech radikálních husitů a komunistů.
Na závěr je třeba si položit otázku, zda má v současnosti vůbec smysl číst, resp. recenzovat takovýto druh – skoro se mi příčí napsat "odborné" – literatury. Domnívám se, že má, a to hned z několika důvodů. Dozvíme se z ní např., jak poúnorová marxistická historiografie prezentovala husitství nebo z ní přinejmenším poznáme počátky autorova názorového zrání a tříbení. Snůška Mackových ahistorických vývodů je natolik transparentní, že mnohé z nich ponechávám zcela bez komentáře.
Tuto knihu bych rozhodně nedoporučil těm, kteří se s husitstvím teprve seznamují. Dotyčné bych před ní dokonce důrazně varoval! A to nejenom proto, že je ideologicky tendenční a poplatná době, ale také pro její místy krkolomný, těžkopádný a rádoby revolučně frázovitý až patetický sloh ve stylu "
... příživníci a dravci, kteří pili krev z mozolů vykořisťovaných" (str. 11) ajv. Naopak ten, kdo má na husitství již vyhraněný názor, si ji může klidně přečíst jako doklad toho, co se kdysi, ale ne tak dávno, o husitství také psalo. Tomu, který je v
polistopadové době bytostně přesvědčen, že každý, kdo na husitství shledává cokoli pozitivního, musí být nutně nekritickým příznivcem Jiráska nebo rovnou kryptobolševikem, bude tato knížka nepochybně taky konvenovat. Ale o tuto skupinu potenciálních čtenářů autorovi této recenze vůbec nejde!
V recenzi jsem použil na můj vkus větší množství citací, a to z důvodů naznačených v závěrečném odstavci. Za tyto zdánlivě nesourodé citace se autor recenze omlouvá všem těm, kterým by to snad vadilo.
Zvýraznění autor recenze.
.
.
