Název: Martin Lupáč z Újezda: Osobitý myslitel husitské éry
Autor: Mgr. Adam Pálka, Ph.D.
Vydalo: NLN, s. r. o., Praha 2025

Obal:
o autorovi:
Adam Pálka vystudoval historii na FF Masarykovy univerzity v Brně. Poté působil v Centru medievistických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy a nyní působí jako středoškolský učitel na Moravském gymnáziu v Brně. Zaměřuje se na konfesní polemiku pozdního středověku, kompaktáta a problematiku konciliarizmu a papalizmu. Již jeho diplomová práce na magisterském studiu se týkala Martina Lupáče, faráře v Chrudimi, Klatovech a jinde. Poté se touto významnou personou zabýval i v doktorandském studiu a tématem jeho dizertační práce byl opět Martin Lupáč.
Adam Pálka má na tomto diskusním fóru (DF) nick „kompaktatule“. Jsme mu tedy vděčni i za to, že se do debat na našem DF obětavě zapojil v tématech, která brilantně ovládá.

anotace:
Monografie, která je upravenou a doplněnou dizertační prací autora, se zaměřuje na významného literáta a duchovního Martina Lupáče z Újezda († 1468), který sehrál klíčovou roli v dějinách českého utrakvismu. Kniha analyzuje jeho literární dílo, ideové postoje a historické reflexe, zejména ve vztahu k basilejským kompaktátům, která pomáhal vyjednávat a k nimž se vracel po celý zbytek života.

Hlavní kapitoly tohoto vědeckého díla:
Úvod
Literatura a prameny
1. Život Martina Lupáče
2. Několik verzí jedné události: dějiny jednání husitů s Basilejským koncilem ve spisech Martina Lupáče
3. Reflexe čelných představitelů světské a církevní moci ve spisech (nejen) Martina Lupáče
4. Jeden text, více výkladů: Martin Lupáč a polemika o kompaktáta
5. K problematice Lupáčova myšlenkového vlivu na biskupskou volbu Jednoty bratrské
Pak následuje: Závěr, Přílohy (přehled katolických a kališnických spisů reflektujících kompaktáta), Bibliografie (prameny a obsáhlý seznam použité literatury), Seznam zkratek, Summary a Rejstřík (jmenný + místní).
Poznámkový aparát není uveden na konci publikace, ale jednotlivé poznámky jsou součástí každé stránky.

1. kapitola: Život Martina Lupáče
S jistotou nevíme např.:
1) KDY (to by tak nevadilo, Martin Lupáč v tomto ohledu není zdaleka sám!) a KDE se narodil, odkud pocházel.
2) Nevíme, kdy skutečně zemřel (1466, 1468).
3) (Do)studoval na pražské univerzitě a pokud ano, jaký získal titul?
4) Kdy byl vysvěcen na kněze?
5) Kdy se stal farářem v Chrudimi (Martin Lupáč „z Chrudimi“)?
6) Jaký byl skutečný Lupáčův vliv na Jednotu bratrskou zejména v otázce odmítnutí apoštolské sukcese? Etc. A tak podobně.
Jedno je však nad vší pochybnost jisté. Martin byl nejvýznamnějším husitským diplomatem v období jednání Basilejského koncilu a to mu nelze upřít.
Autor recenzované vědecké publikace, jak je z výše uvedeného zřejmé, nastoluje více otázek než odpovědí na ně a odkazuje na další potenciální badatele a jejich výzkum. Svoji skepsi a pochybnosti v některých případech nahrazuje odborně nastolenými spekulacemi a hypotézami, z nichž mnohé jsou velice pravděpodobné, limitně se blížící jistotě. Při absenci věrohodných, nesporných a komplexních pramenů to není výtka, ale pouhé konstatování současného stavu pramenné základny k Lupáčovi.

2. kapitola: Několik verzí jedné události: dějiny jednání husitů s Basilejským koncilem ve spisech Martina Lupáče
je o Chebském soudci, disputacích na Basilejském koncilu týkajících se kalicha a o fatálně pozdě (tarde) vydaném katolickém dekretu „Ut lucidius videatur“, o němž Pálka cítil potřebu se zmínit ve více podkapitolách recenzované publikace.

3. kapitola: Reflexe čelných představitelů světské a církevní moci ve spisech (nejen) Martina Lupáče
se zabývá Zikmundem Lucemburským a papežem Evženem IV., který Basilejský koncil neuznával s výjimkou kompaktát (což bylo pro husity velice důležité), a „zasloužil se“ o ukončení koncilu. Jedná se o věcný konflikt papalismu a konciliarismu institucionální církve.
Tato kapitola také mapuje vítězné a poražené strany příběhu o Basilejských kompaktátech. Pálka jednoznačně určuje jako vítěznou, triumfující stranu husity, poraženou stranou v tomto zápase mečů duchovních je Basilejský koncil, a to hned dvakrát. Jednak prohrál souboj s husity a druhak byl poražen i v kontroverzi s papežem Evženem IV.
Tato kapitola obsahuje rovněž podkapitolu věnovanou opožděně sepsanému dekretu (viz bod ad 6) níže), reflexi argumentace Basilejským koncilem proti papežovi Piovi II. (Lupáč) a reflexe koncilu ve spisech dalších kališníků (Rokycana, Václav Koranda ml., Pavel Žatecký etc.), ve Starých letopisech českých a Starém kolegiátu pražském.

4. kapitola: Jeden text, více výkladů: Martin Lupáč a polemika o kompaktáta
je kapitolou – stručně řečeno – mj. o „třecích plochách, sporných bodech“ a o Lupáčově interpretaci obratu „fidei et ritual universalis ecclesie“ (víra a rituály všeobecné církve). Tady se autor publikace také zmiňuje o často používaném Lupáčově obratu: „kompaktátům nerozumíte“, když např. v listu ze 14. července 1452 papežskému legátovi, kardinálu Mikuláši Kusánskému Martin doslova píše: „O kompaktátech, do jejichž svérázného výkladu jste vložil všechen svůj um, bezpečně tvrdíme, že jim nerozumíte …“, nebo nechtěl rozumět, dodává autor této recenze.
A konečně je součástí této kapitoly rovněž tak analýza dalších dokumentů, které Lupáč použil v polemikách souvisejících s kompaktáty, a Pálkovo pojednání o inspiraci pro tisk kompaktát z r. 1513.

5. kapitola: K problematice Lupáčova myšlenkového vlivu na biskupskou volbu Jednoty bratrské
je velice důležitou kapitolou o tom, jaký vliv měl Martin Lupáč na odmítnutí apoštolské sukcese (posloupnosti) Jednotou bratrskou, která si sama začala volit své kněze a biskupy do své zjednodušené episkopální struktury.

Z výše uvedené obsahové struktury díla je naprosto zřejmé, že se nejedná o Lupáčovu biografii, jinak řečeno, životu Martina Lupáče autor věnoval „pouhých“ 37% (dle počtu stránek) recenzované publikace. Zbytek se věnuje inkriminovanému koncilu v Basileji, Lupáčovým spisům (jejichž seznam, uvedený autorem recenze, si nečiní nárok na jejich úplnost), katolickému dekretu i Lupáčovu vlivu na odmítnutí apoštolské sukcese Jednotou bratrskou.
Co se týče spisů, jedná se především o:
1) De communione parvulorum (O přijímání malých dětí, tedy o svátost eucharistie pro děti)
2) O přijímání dítek (traktát v češtině)
3) [Sensus] seu intellectus compactatorum (Smysl nebo chápání kompaktát) – polemika Lupáče proti Janu Papouškovi ze Soběslavi
4) Super responso Pii pape (Ohledně reakce papeže Pia) – Lupáčova reakce na zrušení kompaktát papežem Piem II. v r. 1462
5) Replica in tractatum Loquencii Hilarii (Replika na traktát Loquencia Hilaria) – Lupáčova replika na traktát „Tractatus catholicus trumphalis“ Hilaria Litoměřického, „ďábla Pokušitele“, konvertity z utrakvizmu na katolickou konfesi
6) katolický dekret „Ut lucidius videatur“ (Aby to bylo vidět jasněji)
… ajv.

Jaké problematice se Pálka v recenzované vědecké publikaci mj. také věnuje a co akcentuje?
1) Chebský soudce – autor zdůrazňuje nadčasový a historický význam jednání v Chebu v r. 1432, na nichž husité dosáhli fenomenálního úspěchu, ba přímo vítězství v zápase vedeném mečem duchovním. Arbitrem pro nadcházející jednání v Basileji mezi husity a koncilem se mj. mělo stát především Písmo svaté, a bylo to písemně ztvrzeno. Autor recenzované publikace připomíná, že zástupci strany protivné chtěli nejprve husity „opít rohlíkem“ tím, že oním arbitrem bude koncil. Husité zcela logicky a právnicky správně oponovali tím, že oním rozhodčím soudcem nemůže být ani jedna ze stran sporu, především tedy nikoli koncil, ale ani husitská strana.
Ano, v husitské éře se jedná o jedno z největších husitských vítězství, ne-li úplně největší. Pálka však opomněl aspoň jednou větou připomenout, právě v této(!) souvislosti, že bez vítězství husitských zbraní na válečném poli, tedy bez světského meče, by tohoto úspěchu husiti nikdy nedosáhli. Zmiňuje se o tom až později. Připomeňme si proto, že tato jednání v Chebu se uskutečnila necelý rok poté, kdy husiti zvítězili nad poslední, pátou kruciátou u Domažlic v létě roku 1431 a představitelé římské církve konečně pochopili, že musí začít jednat a že prostřednictvím světského meče to nepůjde.

2) Přijímání pod obojí způsobou (sub utraque specie), kalich – ano, i tento bod Basilejských kompaktát byl velkým husitským vítězstvím, vykoupeným složitými jednáními s představiteli koncilu.
Je velice pravděpodobné, že by ona jednání byla ještě delší a komplikovanější, kdyby představitelé koncilu mohli doložit, kdy a případně jakým dokumentem bylo v římské církvi zavedeno přijímání pod jednou způsobou (sub una specie) a to i přesto, že k nalezení tohoto důkazu vynaložili nemalé úsilí s použitím velkého množství dokumentů. Ale nikde nic nenalezli a tím přišli o důležitý argument proti podobojí.

3) Také proti zásadní tezi husitů, že řeholní řády nemají oporu v Bibli, se v Basileji nepodařil najít relevantní argument, který by doložil opak. Toto je velice důležité dílčí téma jak pro současné katolíky, tak i pro ty, kteří sice neobhajují útoky husitů proti klášterům, ale snaží se to aspoň dobovým prizmatem pochopit.

4) Eucharistie v husitském pojetí aplikovaná i u dětí, jejímž zastáncem Lupáč byl. Víme, že toto byl velice sporný bod, protože malé dítě nemůže rozumně pojmout význam a smysl této to svátost. (Podobně je tomu i se svátostí křtu.) Obojí lze pochopit v souvislosti s vysokou mortalitou dětí v oné době a nešlo o nic menšího než o spásu.

5) Předmětem sporu mezi husity a představiteli římské církve byla i pro současného ateistu taková marginálie, jakou je užívání kropáče při vykrápění svěcenou vodou.

6) Analýza a geneze nadbytečného katolického dekretu „Ut lucidius videatur“ z 23. prosince 1437, vydaného až po zpečetění Jihlavských kompaktát 5. července 1436, v předvečer výročí Husovy smrti v Kostnici. Byl tedy dle Lupáče ve vztahu ke kompaktátům irelevantním, protože byl publikován fatálně pozdě (tarde).

7) Analýza jedné ze zásadních kontroverzí mezi představiteli koncilu a husity o tom, zda povolení kalicha pro Čechy a Moravu ze strany koncilu bylo udělením licence (koncil) pro podobojí nebo, zda to byl jen souhlas s přijímáním pod obojí způsobou (husiti).
Autor také rozebírá spor o to, zda podobojí je dáno autoritou Ježíše Krista a Jeho skutečnou nevěstou Církví (husiti), versus kdysi – nevíme ani kdy – zavedený zvyk institucionální církve týkající se přijímání podjednou (koncil).
Autorita Ježíše Krista pro husity znamenala především výrok pronesený Ježíšem zástupům o „chlebu života“, který nalezneme v Janově evangeliu (6, 53): „… nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“, a pak také v ustanovení Večeře Páně o kalichu v Lukášově evangeliu: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (L 22, 20), podobně u Matouše 26. a u Marka 14. kapitola.

8 ) Lupáčův myšlenkový vliv na odmítnutí apoštolské sukcese u Jednoty bratrské.
V této kapitole se autor recenzované publikace snaží rozlousknout docela tvrdý oříšek, totiž zda o tom Lupáč s ranou Jednotou „pouze“ debatoval nebo je k tomu ponoukl, resp. poněkud expresivněji řečeno, dotlačil.
Nejprve je však třeba v této souvislosti uvésti kontext, o němž se Pálka pochopitelně zmiňuje též. Jednota bratrská myšlenky Petra Chelčického rozvinula k přesvědčení, že musí dojít k odluce církve od státu, což bylo další nadčasovou ideou. Tato důrazná distance církve a mocenských struktur by vedla k prosazení lidské svobody nejen v rámci církevního společenství (tam platila automaticky), ale i v rámci celé společnosti. Proto v r. 1467 nutně a logicky muselo dojít k onomu přelomovému kroku, kterým Jednota odmítla apoštolskou sukcesi (posloupnost), tj. svěcení počínaje sv. Petrem, přes další papeže i biskupy a konče prostým knězem. Tím se Jednota de facto vyčlenila z řad římské církve a odhodlaně vstoupila na cestu první vpravdě reformační církve na našem území, potažmo na světě.
Co se tehdy na podzim roku 1467 událo? Na Duchkově statku ve Lhotce (u Rychnova) byli z devíti uchazečů vylosování tři kněží Tůma Přeloučský, Eliáš z Chřenovic (povoláním mlynář) a selský synek Matěj z Kunvaldu, který se zároveň stal prvním biskupem.
Autor recenzované publikace bedlivě zkoumá a komparuje prameny do r. 1478 (tedy také ty za Lupáčova života) a pak také pozdější bratrské dokumenty a bratrskou tradici v 16. století. Zjednodušeně řečeno ty prvně jmenované dokládají, že Lupáč s bratřími o tomto problému diskutoval a ty druhé by mohly dokazovat i to, že je k oné odluce přímo nabádal. Ale i k tomu se Pálka staví poněkud skepticky s tím, že svědectví těchto pramenů je třeba posuzovat velice obezřetně. Bratří řešili otázku, zda odmítnutí apoštolské sukcese a vytvoření samostatné církve – k čemuž husiti v čele s Rokycanou nenašli odvahu – nebude nijakým fatálním proviněním proti římské církvi a jejím konvencím. Věděli, že proti Bohu se neproviňují, čehož důkazem je nakonec i výsledek losování ve Lhotce.
Jak jsme již uvedli, Pálkova publikace je plná otázek, a tak ani v závěru knihy autor nedělá výjimku, když se ptá, zda Lupáč byl hlavním inspirátorem odluky Jednoty bratrské od římské církve nebo „jen“ jeden z několika.
A dochází k těmto sedmi poznatkům:
1) Lupáč o tom s bratřími často diskutoval a za odluku je pochválil. To se týká soudobých pramenů.
2) Pozdější prameny dokládají i to, že je k odluce nabádal.
3) Lupáč se znal s valdenským knězem Martinem Němcem, o němž se předpokládá, že potvrdil volbu Jednoty.
4) Lupáč ve svém projevu Cum pactionem cum catholicis (Proti smlouvě s katolíky) vyzývá husity k oddělení od římské církve.
5) Martin Lupáč je pravděpodobně autorem dvou kvestií, v nichž souhlasí s tím, že svěcení kněží může provést jiný kněz.
6) V překladu Nového zákona, na němž se Lupáč pravděpodobně podílel, je pojem episcopus překládán jako „kněz“, což pochopitelně též nahrává bodu ad 5).
7) Lupáčovo autorství z bodu ad 5) potvrzují soudobá svědectví Hilaria Litoměřického i Řehoře Hrubého z Jelení.

Dle Pálky nelze z výše uvedeného jednoznačně odvodit to, že se inspirátorem odmítnutí apoštolské sukcese u Jednoty stal právě Lupáč. Přímo se však nabízí dovětek, že ani vyloučit. Pokud tedy byl, tak je zřejmě, že nikoli jediným, což je v souladu s autorovým konstatováním, že roli Lupáče v tomto punktu nelze přeceňovat.
Na tomto místě je třeba Dušana Pálku doslova ocitovat:
"Dospěli jsme tedy k závěru, že Martin Lupáč byl velmi pravděpodobně jedním z několika duchovních, kteří při kontaktech s Jednotou bratrskou v šedesátých letech 15. století vyjadřovali nelibost nad soudobou institucionální církví do takové míry, že dávali bratřím souhlas, či snad je přímo nabádali k vytvoření nezávislé kněžské hierarchie. Není sice vyloučeno, že jeho hlas byl nakonec tím hlavním, jak naznačují spisy ze 16. století, v této chvíli však pro takový závěr neexistuje žádný hmatatelný důkaz. Lupáče je proto třeba vnímat „pouze“ jako jednoho z inspirátorů odvážného bratrského činu."
V Závěru Pálka shrnuje význam této zásadní osobnosti pro dějiny utrakvizmu, reformace české a Jednoty bratrské. Dle názoru recenzenta je však v této pasáži knihy málo akcentován jeho význam pro diplomacii husitství a husitského věku vůbec v 1. polovině 15. věku.

Co říci na závěr této recenze?
Jedná se o odbornou práci týkající se Martina Lupáče, která je velice důležitou pro poznání husitské epochy, jejích dějů a protagonistů, mezi něž Lupáč bezesporu patří a který je bohužel neprávem opomíjen. Autor se měrou vrchovatou zasloužil o to, aby tento relativně velký dluh české historiografie byl pokud možno beze zbytku vyrovnán. Pálka pochopitelně není jediným autorem, který se zabývá Lupáčem, ale takto hluboký ponor do hloubky tématu je do této doby jediným.
Pokud se někdo – autora této recenze nevyjímaje – naivně domníval, že o Martinu Lupáčovi ví takřka vše, Adam Pálka ho vyvede z tohoto krutého omylu.
Pálka ve svém vědeckém díle – dle názoru recenzenta – citlivě střídá vyprávění v 1. osobě singuláru s 1. osobou plurálu. Tam, kde akcentuje svůj postoj (např. „dle mého mínění/soudu“) používá první způsob časování a u obecných závěrů či zdůvodnění druhý tvar.
Důsledně nazývá Martina Lupáče „z Újezda“, i když místo jeho původu neznáme, což autor publikace sám potvrzuje. Zároveň je třeba říci, že v této souvislosti je predikát „z Chrudimi“ použit jen velice málo a to pouze v biografické části publikace, když už chtěl autor střídat oslovení hlavního protagonisty tohoto vědeckého díla, čemuž lze na takovéto úrovni odborné publikace rozumět.
Přesto, že se jedná o vědecké dílo, je kniha napsána v rámci možností i čtivě, proto dostává známku výbornou.
Na závěr recenze se snažíme pokud možno objektivně určit, komu tuto veskrze odbornou publikaci doporučit. Kromě čtenářů akademické obce je tato kniha určena více poučenému čtenáři, který se orientuje v problematice dějin husitské epochy, zejména co se týče Chebského soudce, Basilejských kompaktát, Jednoty bratrské a v neposlední řadě i zasazení významné osobnosti Martina Lupáče v historii pozdního středověku 15. věku.