Po kratší odmlce ...
Martin Luther, jedna z nejvýznamnějších postav evropských dějin a duchovní tvůrce německé reformace, je považován za prvního významného evropského reformátora a hlavní postavu první z řad přicházejících evropských náboženských reformací. Ve skutečnosti byl Martin Luther pokračovatelem tradice a myšlení Jana Husa, se kterým se německý profesor ze saského Wittenberku a člen řádu augistiniánů několik let vyrovnával, aby jeho učení rozšířil, předal mu evropský charakter a vítězně ho dovršil. Za počátek německé reformace se považuje říjen 1517, kdy Martin Luther vydal svých 95 článků, v nihž se navážel do poměrů v současné církvi a odsoudil prodej odpustků. Podobně začala na začátku 15. století i česká reforma, ale bohužel se v církvi od této doby příliš nezměnilo.
V této době a v dalších měsících a letech se Martin Luther zajímal o husitství a jeho vůdčí osobnosti. Ze začátku husitství odsuzoval a vyvracel jeho myšlenky a postupy. Nikdy se však netajil hlubokým zájmem o českou reformaci. Když Luther 5. července 1519 vedl v Lipsku učenou rozpravu s ingolstadstkým teologem Johannem Eckem, tak se zmínil o tom, že některé z Husových článků, za které byl odsouzen a upálen, jsou ve skutečnosti zcela křesťanské, a že není pro pravého křesťana na překážku ke spasení to, když neuposlechne papeže a Řím, který se odchýlil od prvotní církve a příkazů Ježíše Krista. Následující den, kdy Češi slavili výročí smrti Jana Husa, Martin Luther sice odsoudil husitství, ale zároveň vyslovil vážné pochyby, že byli Češi v minulém století vždy kaceřováni právem. Luther se těmito i podobnými názory dostával do popředí zájmu církve, která v něm brzy spatřovala nebezpečného kacíře, který projevuje zájem o kacířské husitství.
V Lipsku se v této době zdržoval i varhanář Jakub z Prahy, kterého Lutherovy projevy natolik zaujaly, že s Lutherem osobně pohovořil o Janu Husovi a slíbil mu, že mu z Čech zašle některé z Husových spisů. Spisy nadchly Luthera tak, že pronesl pro církev nebezpečná slova: "
Aniž to víme, jsme všichni husité". V srpnu 1520 zašel Luther tak daleko, že výzvou "
An der christlichen Adel der deutschen Nation" (Křesťanské šlechtě německého národa") navrhl, aby se husitskými požadavky a případem zabývala zvlášť císařem a říšskými knížaty jmenovaná komise. Zároveň vyzval Čechy, aby si zvolili nového arcibiskupa (úřad pražského arcibiskupa zůstával v Čechách od roku 1471 neobsazen a katolická i kališnická církev se spravovala sama) a aby mohli svobodně přijímat z kalicha. Martin Luther se plně stotožnil s hlubokým myšlenkovým odkazem Jana Husa a považoval za nejvyšší autoritu církve i sebe sama Písmo a Bibli a pokud nebude z Písma přesvědčen o opaku, tak od svých názorů neustoupí. Dne 10. prosince 1520 Luther veřejně spálil papežskou bulu, která ho označovala za pokračovatele českého kacířství.
V Římě zanedlouho hořely na hranici Lutherovy spisy a on sám byl 3. ledna 1521 uvržen do papežské klatby. Císař Karel V. a papež chtěli Luthera umlčet, ale ten se svěřil do ochrany saského vévody Friedricha III. Moudrého, který mu poskytl útočiště na pevném hradě Wartburku. Za sto let od Husova vystoupení se však změnil svět. Lutherovy názory se díky vynálezu knihtisku šířily mnohem rychleji. Vzdělanost pronikala i do všech vrstev společnosti, vliv a moc papeže i císařů a králů klesala na úkor růstu moci stavů. To vše přispělo k nečekanému ohlasu Lutherových názorů. Luther se vyhnul Husovu osudu a na hranici nikdy neskončil. Narozdíl od husitství se Lutherovu učení šířilo jako vlna po celé západní Evropě a vyvolávalo mohutný ohlas. V Čechách se kališníci i příslušníci Jednoty bratrské upřímně radovali, protože po stu letech přicházelo toužené uznání přelomových a průkopnických myšlenek a významu husitství. K tomu ještě z německých zemích, které se stavěly k husitství vždy nepřátelsky.
Lutherovy názory se však měnily a vyvíjely. Takže se ve zprostředkované podobě české prostředí muselo potýkat s tím, že Luther obhajuje pouze určité názory husitství a neobhajuje kališnictví jako celek. Zatímco byl Luther v podstatě přesvědčen o základním Husově mravním zákonu, že nejvyšší autoritou pro pravého křesťana je Písmo a ne zkorumpovaná církev, již dávno se oprostivší od Písma, tak ve věci přijímání z kalicha a jiných věroučných husitských rozdílů neměl ani zdaleka jasno...
Tolik na úvod k německé reformaci a jejímu vztahu k českým zemím. Hejtman Jiří jistě doplní či přidá další odkazy na příslušná témata na zdejším foru. 
i odmítnutí principu Sola fide o tom může svědčit ... 
Vyjímky však nelze vyloučit a to nejen co se týče jednotlivců, ale i ideových proudů uvnitř Jednoty ...