|
Od doby, kdy se rozhodlo, že Československo se svým federativním uspořádáním nebude celistvým státem (1993), nic nerozděluje lidi v Česku tak jako církevní restituce!
Postupně byl vykopán hluboký příkop mezi zastánci a odpůrci restitucí, který se neustále prohlubuje namísto toho, aby byl spíše zahrabáván. Poměr mezi těmito dvěma skupinami jednoho národa(!) je prý 20:80. Pomiňme statistickou chybu těchto sociologických průzkumů, ale je naprosto zřejmé, že zastánci restitucí jsou v drtivé menšině.
Kdo mezi tyto dvě skupiny, jejichž vztahy nabyly antagonistický charakter a jejíž příslušníci se vzájemně dehonestují, patří. Pominu představitele establishmentu a (zejména) katolické církve na jedné straně a partu kolem zavilé odpůrkyně restitucí Procházkové na straně druhé. To jsou dva extrémy, které nestojí za zmínku, mj. už proto, že o paní Procházkové jsem toho v tomto tématu napsal už docela dost. A o důvěryhodnosti této nekompetentní vlády snad není třeba se rozepisovat. Ztráta kreditu této vlády zároveň zpochybňuje i heslo, pod nímž byly restituce spuštěny: "co bylo ukradeno, musí být navráceno". O "důvěryhodnosti" tezí paní Procházkové bych se však mohl přece jenom ještě zmínit. Ona se pasovala do role spisovatelky, která ctí dějiny tohoto národa. Dejme tomu. Pak se ale nemůže ohánět historickými nepřesnostmi, ba dokonce omyly, a zavádějícími ahistorickými prohlášeními, jimiž mate lidi, kteří o historii vědí ještě méně než ona sama, pokud vůbec něco. Ve světle těchto skutečností mi pak přijde argumentace Husem (i husity), Josefem II. a TGM jako ryze účelová, přinejmenším proto, že rokem, před nějž restituce nejdou a ani jít nemohou, je rok 1948.
Koho tedy já považuji za skutečné reprezentanty těchto dvou táborů bez ohledu na to, na čí straně stojí? Jsou to nezávislí historikové, právníci, teologové, kněží, kazatelé i čelní představitelé církví napříč denominacemi, tolerantní věřící i ateisti ad., kteří se snaží věcně a především bez emocí o této závažné kauze debatovat.
Co je v tomto sporu zásadní?
1) zda vracený majetek neprolamuje hranici r. 1948
2) zda vracený majetek měla církev pouze v užívání/správě (tj. patřil státu) nebo ho skutečně vlastnila
Zejména tím, že majetky měly církve pouze ve správě, argumentuje skupina kolem Procházkové, takže se jedná o státní majetek. Z toho pak logicky dochází k závěru, že se nejedná o restituce, ale o velkorysý dar státu církvím, jinak typicky českým termínem řečeno, jde o "tunel".
Kromě výše uvedených dvou bodů vše ostatní jsou naprosto irelevantní tahanice směřující k žabomyším válkám, nikam nevedoucím.
Je docela obtížně představitelné, že by vracený majetek nesplňoval ony dva zásadní body už jen z toho prostého důvodu, že projednávání restitucí se táhne více jak 20 let. Pokud by tyto dva body nebyly splněny ve prospěch navraceného majetku, teprve pak by měly přijít ke slovu žaloby a trestně právní řízení. Paní Procházková tomu údajně chce předejít, ale dosud nepředložila jeden jediný konkrétní příklad toho, že by vracený majetek prolamoval hranici r. 1948 a nebo ho církev nevlastnila, pouze ho měla ve správě, takže by se jednalo o majetek státu. Když na jedné tiskovce ji přesně tohle připomněla jedna mladá novinářka, paní Procházková ji arogantně odbyla tím, že to není její věc. Ono se lépe a jednodušeji argumentuje bez tohoto konkrétního důkazu. ...
Mnozí odpůrci restitucí si berou na pomoc M. Jana Husa, který svůj nesmiřitelný zápas vedl především za to, aby se církev navrátila k prvotní chudobě a následovala tak Ježíše Krista. Do jejich argumentační výbavy se hodí i to, že tento heroický zápas Hus zaplatil mučednickou smrtí a neváhají to všechno použít při příležitosti vzpomínkových shromáždění 6. července.
Zdálo by se, že tento argument je nezpochybnitelný, leč nacházíme se v době, která je té od té Husovy vzdálena 6 století. Mnohé klášterní budovy a kostely, které jsou zároveň kulturními památkami, pod péčí vytunelovaného státu chátrají, omítky oprýskávají, zdi vlhnou, dřevěné příslušenství je napadáno dřevomorkou a střechy padají doslova na hlavu. Návštěvníci z ciziny jedoucí za těmito kulturními skvosty nechápou, jak je to možné. Proč tomu tak je, se většinou neptají věřících, ale jdou pochopitelně rovnou za farářem.
Tak ať se o to se vším všady postará církev! Jak si na to opatří peníze pak už bude jen a pouze její starostí a nikoli státu, potažmo daňových poplatníků. O církevních špitálech, hospicích a školách, jejichž klienty a studenty jsou i ateisti, už psát nebudu, neboť bych si akorát zbytečně opotřebovával klávesnici svého kompu.
Až se tyto majetky vrátí církvi – a tady se jedná zejména o tu katolickou -, pak v duchu Husova apelu kritizujme církev za to, že se o památky nestará a její čelní představitelé jezdí v drahých limuzínách. Například! ...
_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)
|
Nebyla jsi náhodou 14 dní mimo republiku? ... 
